S Karlem v kolínském kině

V kolínském kině jsem byla dnes večer s dcerou Ritou a její kamarádkou Ivanou. Na KARLA bylo vyprodáno, během filmu jsme i tleskali a na konci, s hledištěm stále zhasnutým, zněla Gottova píseň a šly titulky.

Ale nešly jenom titulky. Šli i diváci. Zvedali se postupně, jedna skupinka, druhá, potom půlka řady, celá řada. Diváci, kteří ještě byli pravděpodobně dojatí nebo přinejmenším byli filmem alespoň trochu zasažení, ve tmě pospíchali ven, paní, která se přes nás drala, nadávala, proč se nerozsvítí, a my jsme seděly, dokud neskončila píseň a s ní skončily i titulky.

Kolik nás takhle zůstalo v hledišti sedět? Dvacet? Třicet? Asi tak.

"To je nešvar dnešní doby," řekla naštvaně Rita. Nesouhlasila jsem.

"Ritunko, to bylo i za komoušů! My jsme vždycky zůstali sedět a lidé se hrnuli ven, jako kdyby hořelo. A přitom i tehdy zněla hudba, někdy se během titulků film ještě loučil fotografiemi z natáčení, a někdy na úplném konci došlo i na pokračování děje..."

Ivana, o pár let starší než Rita, mi dala za pravdu.

"To je pravda. Byli jak stádo. A ještě nám nadávali, proč sedíme, když je konec."

Vyšly jsme ven, začaly si povídat o filmu, já řekla, že mě k slzám dostala vzpomínka na dobu po roce 1968, kdy se začalo mluvit o tom, že Gott chce emigrovat. Říkali jsme si tehdy, mladí, staří, všichni jsme si říkali, když emigruje Gott, to už tady vopravdu nikdo nezůstane... A on neemigroval. Zůstal s námi. 

Rita řekla, co dojalo ji, Ivana se připojila, než jsme došly k autu, probraly jsme toho ještě hodně, a před autem řekla Ivana, která má dva syny, studenty - budu muset říct klukům, aby po filmu zůstávali sedět, protože je nekulturní odcházet, když film ještě neskončil a jdou titulky a hraje hudba...