Když nemůžeš, tak přidej!

Nevím, kde se to ve mně bere. Přijedu z Činoherního klubu do Kolína, nakoupím, sotva lezu, táhnu domů těžkou tašku přes starý most na Zálabí a pak potkám smutného kamaráda a musím se s ním zastavit a zeptat se ho, co mu je...

Myslím si, že je to tím, že se odmalička kolem sebe ráda dívám a nasávám do sebe všechno, co vidím. A nejenom, že se dívám a nasávám, ale už rovnou spřádám možné i nemožné příběhy.

Například čtyřicetiletá Saša. Kdykoli jsem ji potkala, sice pozdravila, ale uhýbala pohledem a tvářila se strašně! Koutky úst svěšené, utrápený výraz, a přitom jsem o ní věděla, že má hodného muže a práci, kterou miluje! Proč má tedy koutky úst svěšené, uhýbá pohledem a tváří se strašně? Co by za tím ještě mohlo být? A pak mě napadlo, že si Saša možná ani neuvědomuje, jak se tváří!

Když jsme se za pár dnů potkaly a já na ni koukala, jak se blíží, ucítila jsem, že ve mně bublá něco, co je silnější než já, a když jsme se míjely a pozdravily se, vypadlo ze mě nadšené, Sašo, vy máte tak krásný úsměv!

Překvapeně se zastavila a pak se usmála! Poprvé, co ji znám, se usmála a její úsměv byl opravdu krásný! A nemusíte mi to věřit, ale od té doby chodí Saša usměvavá! A víte, na koho se usmívá nejvíc? Na mě.

Vlastně si sama dělám radost tím, že ji roznáším. Když vidím, že to druhému pomůže, snažím se ho potěšit něčím pozitivním. V obchodech zdravím, prosím, děkuju a hlavně se snažím pokaždé říct něco, z čeho prodavačky poznají, že v nich nevidím stíny, ale ženy.

Vzpomínám si, jak jsem dojala holčinu za pokladnou, když jsem jí řekla, že má unavené oči. Překvapeně se na mě podívala, pak se usmála a přikývla.

„Málo jsem spala.“

Nedávno jsem měla svůj den a od rána jsem doslova „jela"!

V autobuse, kterým jsem jela na nádraží, jsme probraly se sousedkou její problémy a rychle jsme je vyřešily, protože to žádné problémy nebyly, na nádraží jsme se zasmáli s Tomášem, který je v pokladně, v Činoherním klubu jsem byla jako ryba ve vodě, a když jsem se vrátila odpoledne do Kolína, „jela“ jsem pořád!

U řezníka jsem se dozvěděla, co znamená „bouchaná“ sekaná, na oplátku jsem děvčata poučila, že čajovka, kterou si u nich pravidelně kupuju, existovala už v minulém století a říkalo se jí maceška, a protože jsem nikoho známého nepotkala, byla jsem brzy doma a šli jsme s Baxíkem na naší obvyklou procházku.

Když jsme se vrátili, dala jsem našeho drsnosrstého jezevčíka do vany na podložku, osprchovala ho, pak jsem ho vyndala z vany na velkou osušku a jako každý den jsem mu řekla, oklep se a Baxík se jako každý den oklepal a já se uslyšela, jak mu vděčně říkám, děkuju!