Před lety jsem ve svých lázních v Klimkovicích seděla u stolu s pětapadesátiletou Zdenou, která byla po operaci kyčle, byla rozvedená, děti zaopatřené a v lázních se chtěla v první řadě bavit.
Z druhé strany seděla dvaadvacetiletá Katka, která přišla, najedla se a odešla.
Naproti mně seděla tichá, usměvavá, čtyřicetiletá Hanička, která měla roztroušenou sklerózu.
Katka pro mě byla záhada. Když jsem se zeptala Zdeny, s čím tu Katka je, zavrtěla hlavou.
"Myslela jsem, že spolu chodíte tancovat." Zdena přikývla.
"Tancovat, to jo! Ale abych věděla, s čím tu je... to ne."
Tichoučká Hanička nevěděla také nic.
Štíhlá Katka měla kolem sebe zvláštní, smutné tajemství. A tak jsem se jí jednou zeptala, s čím je v lázních a ona to na mě vychrlila, jako když začnete odpouštět vodu z přehrady...
Před rokem se rozešla s klukem a hned na to přišla o práci. Byla plnoštíhlá, a když začala přibírat, nebylo jí to nápadné. Ani rodiče si ničeho nevšimli. Byla nešťastná z rozchodu, byla bez práce, většinou ležela u televize a jedla.
Nikdo se nedivil, že přibírá.
Byla už tak tlustá, že když ležela, neviděla si přes břicho na prsty u nohou. Pak začala omdlévat, motala se, někdy jí bylo tak špatně, že nemohla ani vstát a jednou ráno ji otec odvezl na pohotovost.
Měla v sobě nádor, který vážil padesát kilogramů. Když ji dávali do "tunelu", nemohla se tam kvůli břichu dostat a jedna ze sestřiček se jí zeptala, v kolikátém měsíci je.
Před operací musela podepsat, že jí mohou vzít všechno, co bude zasažené, protože se nedalo zjistit, jestli je nádor zhoubný či ne. Měla na rozmyšlenou hodinu. Během hodiny se musela rozhodnout, jestli bude mít někdy děti nebo nebude. Nakonec to podepsala.
"Když mě operovali, tak si naši pustili Sedm statečných, otevřeli lahev červenýho, seděli, koukali na film, pili a brečeli. Strašně si vyčítali, že si ničeho nevšimli... Mají jenom mě."
Nádor zhoubný nebyl. Když se po operaci probrala, uviděla přes bříško opět svoje prsty u nohou. A to také všem svým kamarádům telefonovala.
"Týjo, Pavlíku! Já si už zase vidím palečky!"
Kluk, se kterým se rozešla, se stal jejím největším kamarádem. A ona má nového kluka, se kterým chodí půl roku, má také novou práci, a je šťastná, i když ví, pokud neotěhotní do tří let, že neotěhotní nikdy. Je s tím smířená. Hlavně, že žije.
Její příběh mě přesvědčil o tom, že lidé se potřebují ze své bolesti a strachu vypovídat. Desetkrát, stokrát. A tak se budu ptát dál, protože za pětadvacet let, co jezdím do lázní, se mi nikdy nestalo, aby mi někdo neodpověděl...
