Napadlo mě to dneska ráno, pravděpodobně souběhem toho, s čím jsem se v minulých dnech setkala, co jsem viděla v televizi nebo četla v novinách. Nic objevného to určitě není, ale pobavilo mě, jak se brácha se ségrou doplňují.
Kamarádi a známí začali mizet po osmašedesátém roce. To mi bylo osmnáct.
Deptalo nás to. Dlouho jsem viděla u stolků před výčepem v kolínské Jitřence, partu tří kluků (líbili se mi všichni), kteří emigrovali.
Občas jsme se loučili celou noc a ráno jeden z nás odjel. Navždy, říkali jsme si všichni.
Probírali jsme důvody pro emigraci i proti. Já měla jasno. S nohou po dětské obrně jsem věděla, že bych to fyzicky nezvládla. V osmnácti asi ano, ale později? A nemohla bych být bez své rodiny.
Až dneska, v sedmdesáti letech, mě napadlo, jak si jsou rozvody s emigrací blízké. Několik přirovnání jsem bez dlouhého přemýšlení napsala. Určitě přijdete na další.
Život mám jenom jeden. A já chci svůj život prožít tak, jak chci já.
Kdyby mi bylo o dvacet let míň, tak se na všechno vykašlu a mizím.
Chci dýchat svobodně. Říkat, co chci. Nebát se.
Nemůžu to udělat. Život je strašný, ale nemůžu odejít. Člověk si zvykne na všechno.
Hned bych to skončil. Ale začínat zase se vším od začátku?
Chtěl bych jít na vysokou, ale nedovolí mi to.
Přišel bych o děti. To by mi rodiče nikdy neodpustili. A mám rád tchyní s tchánem. Přišel bych o všechno.
Život je krátký. Jaký si ho udělám, takový bude. Ale co když se rozvedu, a za týden mě přejede auto? To radši všechno nechám tak, jak je.
Je to jako skočit do studené vody. Člověk se nesmí dlouho rozmýšlet. Musí skočit hned!
P. S.
Nezdá se mi, že je dneska náš život lehčí, i když se dneska už jenom rozvádíme...
