Ženy chtějí být rovnoprávné, ale chtějí kratší pracovní úvazky. Chtějí mít rodinu, ale vadí jim domácí práce. Chtějí, aby hymna zohledňovala i ženy, ale například o masturbaci, která je vlastní mužům i ženám, nemluví ony ani muži.
Nečetla jsem jediný Fejeton, Úvodník, Postřeh či Glosu, kde by žena otevřeně napsala, že si to dneska ráno, než šla do práce, krásně udělala a proto teď s radostí začíná svůj pracovní den.
Totéž platí o mužích. Ani ti se ve svých Posledních slovech, Chlívcích, Ekopohledech, Sloupcích či Rozcestnících nezmiňují o tom, že jim ranní masturbace pomohla k ostřejšímu a svěžímu pohledu na problematiku, o které chtějí psát.
Za celý život jsme s kamarádkami při našich setkáních nikdy neotevřely téma masturbace. A přitom by bylo o čem hovořit - kdybychom sebraly odvahu toto téma rozvést a doplnit svými zkušenostmi. Bohužel si myslím, že moje generace v tomto případě žádný důležitý krok neudělá, i když si troufám tvrdit, že jsme masturbovaly všechny a masturbovat jsem stále nepřestaly.
Proč se k tomuto tématu nevyjadřují pokrokové, emancipované ženy, které si myslí, že mohou mluvit do všeho a mužům vyčítají, že je nenechají mluvit? Proč toto téma neotevřou muži a nepřiznají, kolikrát jim masturbace pomohla, aby se s čistou hlavou vrátili k důležitému jednání?
Obě pohlaví, muži i ženy, jsou, co se masturbace týče, pokrytečtí a zbabělí. Z masturbace, která je vlastní mužům i ženám, dělají tabu, o kterém se ve sdělovacích prostředcích nemluvilo, nemluví a mluvit nebude.
Kdybych se na téma masturbace podívala očima dětí a dospívající mládeže, musela bych se cítit provinile. Protože děti a dospívající mládež musí mít nutně pocit, že dělají něco špatného, protože o masturbaci nikdo nepíše, nikdo nemluví, nikdo nediskutuje, což znamená, že nikdo nemasturbuje...
