… a dokonce o tom mluví na kulturní akci, před stovkou přítomných, mezi kterými je i starosta té brněnské části, kde tento Domov pro seniory stojí. A všem, kdo ji znají, to přijde normální. Věřili byste tomu?
Asi ne. Jak byste mohli něčemu tak absurdnímu věřit? Nevěříte, protože jste nebyli 11. května 2010 v brněnském Domově pro seniory, kde žije už osm let moje přítelkyně Inez, kvůli které jsem tam přijela na besedu.
A protože z vás cítím, že mi furt nevěříte, tak vám řeknu, že se celá beseda natáčela na video, takže jsem si to plivnutí fakt nevymyslela! Tak co, už mi věříte?
Na téhle fotce jsme s Inez v klimkovických lázních v roce 2009. Učila jsem ji ve svém pokoji e-mailovat.
"Irenko, ať nás nefotí, jsem strašně kredenciózní..." říká mi Inez nenápadně koutkem úst:
http://www.kdyz.cz/fotka.php?soubor=/gal/ja-a-inez.jpg&popisek=
O tom, co se tehdy, 11. května 2010, v brněnském Domově pro seniory stalo, jsem napsala fejeton, který měl vyjít v září 2010, v Magazínu ONA DNES. V létě 2010 jsem ho v lázních dala Inez přečíst, a zeptala se jí, jestli souhlasí s tím, aby vyšel.
Nesouhlasila. Bála se reakce paní ředitelky.
„Irenko, jinam bych nešla. Jsem tady už zvyklá. Stěhovat se nechci. V pokoji mám stůl, kde mohu pracovat. A můj zdravotní stav se s přibývajícími roky nelepší, což je normální, pochopitelně… Nedělej to. Nevydržela bych s ní.“
Ten fejeton, nazvaný, Barbora, Baruška, Barča…, který v Magazínu ONA DNES nevyšel, si prosím, pro pochopení celé situace, přečtěte tady:
http://www.kdyz.cz/skandal
Inez jsem chápala. Ano, chápala jsem její strach, ale čím víc jsem ho chápala, tím větší byl ve mně bezmocný vztek, protože Inez je nevšední květ, který se tato paní ředitelka pokouší už několik let zadupat do země, což se jí bohudíky nedaří, a tak Inez stále maluje a stále vystavuje. Naposledy tady:
http://www.janackovyhukvaldy.cz/festival/fotogalerie/galerie-76/obrazek-1976/
http://www.janackovyhukvaldy.cz/media/text-106/
Chce ještě hodně dokázat, a k tomu potřebuje nejenom klid, ale i každodenní radost. A k radosti někdy stačí, neprobouzet se se strachem.
I proto jsem chtěla, aby ten fejeton vyšel. Byla jsem přesvědčená, že by netrvalo dlouho a v Domově pro seniory by nebyl nikdo, kdo by se paní ředitelky bál.
Ptáte se proč?
Protože by tam nebyla.
Když jsme si s Inez koncem srpna telefonovaly, řekla mi, Irenko, pochlapila jsem se. Už nechci být hadr na koštěti. Už ne. Nechci.
Měla jsem obrovskou radost.
Moje přítelkyně, akademická malířka Inez Tuschnerová (*1932), nositelka Ceny města Brna za rok 2003, se konečně přestala bát ředitelky brněnského Domova pro seniory. Ředitelky, která jí 11. května 2010, před klienty a zaměstnanci Domova, před panem starostou, před přáteli i před návštěvníky "z venku", složila tuto "poklonu":
„Tož my jsme s Inez vlastně stejné, ona když mě naštve, a to tedy, že umí, tak já někdy nevím, co jí odpovědět, a musím jít do své kanceláře to vydýchat, a říkám si, jak já jí to vrátím? Tož tedy přemýšlím, jestli ju mám ohnout přes koleno nebo jestli mám na ňu plivnout...“
Stejná paní ředitelka se podepsala na webu Domova pro seniory pod toto vyznání:
Vlídné prostředí s péčí založené na úctě, respektování důstojnosti a individuálních potřeb klientů vytváří podmínky pro spokojené prožití podzimu života. Ztotožňujeme se s moudrostí A. Saint - Exuperyho: "Cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství se v člověku setkáváme s člověkem."
Tož tedy jdeme s Inez do boje o rok déle. Ale to nevadí. Silné ženské jako jsme my dvě, se jen tak nevzdávají. Možná nám někdy trochu déle trvá, než se pochlapíme, ale nakonec se pochlapíme.
P. S. Když jsem za Inez přijela 19. 2. 2010 do Domova pro seniory poprvé, přivítala mě paní ředitelka s obrovskou pompou. A v krásných šatech.
"Ty šaty vám závidím, moc se mi líbí," pochválila jsem ji a ona se vítězně usmála.
"Však jsem si prohlédla všechny fotky na vašich webovkách a zjistila jsem, jaký vkus máte a přesně takové šaty jsem si sehnala!"
Když jsem tam přijela za pár měsíců, 11. 5. 2010, nikdo ze zaměstnanců si mě nevšímal, i když jsem si minule se všemi povídala. Pak byla beseda, při které došlo "k poplivání".
A když jsem později vystupovala z auta u nádraží, kam mě paní ředitelka odvezla (její manžel řídil), a já se s ní chtěla rozloučit, nezvedla hlavu od mobilu. Psala sms. Podivné "rozloučení", když mi ještě 20. 4. 2010 poslala e-mail, který začínal:
Iruško, holčičko moje, teď jsem Tě trochu zanedbávala...
Když to teď tak celé po sobě čtu, napadá mě, jestli je takové chování, nota bene u ředitelky Domova pro seniory, běžné. Pokud ano, tak doufám, že jenom v Brně...
