Vsadím se, že mezi námi existují ženy, které nikdy neslyšely svého muže vykřiknout, podej mi rychle hadr! Proto se jim teď pokusím zprostředkovat, co se za tímto výkřikem skrývá…
... ale než začnu, musím tyto ženy na něco upozornit! Máte výjimečné muže, kteří když něco kutí, mají potřebný hadr připravený! Takových mužů je strašně málo a proto si svého muže, který po vás nikdy nechce podat rychle hadr, važte!
Poprvé jsem se s výkřikem, podej mi rychle hadr, setkala zhruba před čtyřiceti lety, tedy v době, kdy jsme se s panem Fuchsem sžívali. Byla jsem v kuchyni a jediný hadr, který byl po ruce, byla utěrka. Tu odmítl.
„Hadr! Podej mi hadr!“
Hadr? Aha! Hadr na podlahu!
„Hadr na podlahu ne! Vidíš, co dělám, ne?“
Toho, co dělá, jsem si všimla až teď. Něco natíral bílou barvou a potřeboval ji otírat, aby nezůstala na tom, co bílé být nemělo.
Stála jsem bezmocně uprostřed bytu. Pak jsem sáhla do koše se špinavým prádlem a vytáhla svoje vybledlé památeční triko s kapsami, které se při různých příležitostech ukázaly být nenahraditelné. Došla jsem pro nůžky a tričku jsem s bolestí v srdci ustřihla rukávy a zbylé „tělo“ jsem rozstřihla na půlku. Když jsem panu Fuchsovi podala polovinu svého bolavého srdce, spokojeně se usmál.
„To je přesně to, co potřebuju. Díky!“
Když skončil s natíráním, podíval se na polovinu mého bolavého srdce, které bylo od barvy celé bílé.
„Snad jsi nerozstříhala svoje tričko?!“ Přikývla jsem.
„Proč? Říkalas, že je památeční!“ Pak ukázal na zabílené kapsy na hadru a uličnicky na mě mrkl. “Do těch jeho kapes jsi dokázala schovat všechno!“
Pak hadr zabalil do novin a hodil do koše…
Aby se podobná situace, mé srdce rvoucí, neopakovala, snažila jsem se mít nějaké hadry vždy připravené, nicméně potíže s podej mi hadr!, jsem ještě pár let měla.
Všechno změnil den, kdy jsem za jedno volné odpoledne nacpala do tří igelitových pytlů všechno, co přeplňovalo moje skříně a pytle postavila do předsíně. Skončila jsem ve chvíli, kdy se pan Fuchs vrátil domů.
„Co to je?“
„Hadry na vyhození,“ odpověděla jsem a on se zhrozil a ukázal na něco v prostředním pytli.
„Tohle jsem ti přece koupil já?! Ženský mi to u pultu rvaly z rukou!“
Abyste tomu rozuměli, v osmdesátých letech mu ženské rvaly u pultu z rukou všechno, co mi chtěl koupit. Dvakrát jsem mu to uvěřila, ale potřetí jsem mu naštvaně řekla, a žes jim to nenechal? Zelenou barvu nesnáším, to nevíš?
A právě tenhle zelený hadr, který mi tehdy koupil, a který se špatně žehlil a vůbec mi neseděl, si hověl v prostředním pytli, odkud ho pan Fuchs s pohledem lovce, vytáhl. Ale nevytáhl jenom tenhle zelený hadr! Začal vytahovat další hadry a třídil je na čtyři hromady. Na doma, do garáže, do auta a na chalupu.
Nakonec místo tří pytlů zbyly v předsíni čtyři hromady hadrů.
Když se šel najíst, zvědavě jsem začala prohlížet hromadu hadrů na doma. Oddychla jsem si.
„Tak teď už konečně vím, co po mně chce, když zavolá, podej mi hadr!“
Pak jsem spokojeně z hadrů na doma ustříhala knoflíky a schovala je do velké sklenice, což jsem dělala od svých patnácti let, jako bych tušila, že po listopadu 1989 bude jeden knoflík stát tolik, kolik před listopadem stálo dvacet knoflíků, a nakonec jsem hadry na doma nastříhala na malé, větší a největší.
A pak… pak jsem vrátila do své skříně zelený hadr, který panu Fuchsovi v osmdesátých letech rvaly ženské u pultu z ruky.
P. S.
Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES v pondělí 9. 9. 2019.
