Dočetla jsem se, že padělky oblečení světoznámých značek už nekončí ve spalovně. Logo světoznámé značky překryl nápis Humanita, ale děti z dětských domovů, kvůli tomuto nápisu, nechtějí oblečení nosit.
Na konci tohoto blogu je odkaz, na který mě upozornil kamarád. Tam se dočtete, jak se s padělky a hlavně s logy na nich, pracuje dál, nicméně to, co jsem napsala do perexu a co mě nejvíc "nadzvedlo", zůstává. Cituji z odkazu:
Současný systém, kdy dětské domovy, nebo ústavy odstraňují firemní loga samy, se líbí hlavně dětem. Vychovatelky jim na oblečení totiž mohou dát jakoukoliv nášivku - ne jako dřív, kdy se na místo po logu, přišíval nápis Humanita a děti kvůli tomu, nechtěli oblečení nosit. (konec citace)
Brala bych jako prohru, kdybych byla vychovatelkou v dětském domově, ve kterém by děti dostaly oblečení s nápisem Humanita a bouřily se, že ho kvůli tomuto nápisu nechtějí nosit. Proč právě tyto děti neznají význam slova „humanita“? Proč si neváží toho, že budou nosit toto slovo na svém oblečení a budou tím hlásat, že jsou také pro humanitu? Že i oni chtějí šířit lidskost a dobrotu? Že i oni budou celý život humánní?
Odpověď je jednoduchá. Děti v dětských domovech se bouří proti slovu Humanita na svém oblečení, protože žijí v bezpečném, ale falešném vakuu. Mají všechno. Berou bezpečí, zázemí domova, sponzorské akce a dary včetně oblečení s nápisy Humanita, za něco běžného. Některé tyto děti se považují za výjimečné, a nápis Humanita na tomto oblečení, je ponižuje, proto ho odmítají nosit.
Tyto děti si neuvědomují jednu důležitou věc, která se před nimi příliš nezmiňuje, protože je nehumánní. Děti, odmítající nápis Humanita, by si měly uvědomit, že kdyby nebylo humanity, skončily by pravděpodobně „ve spalovně“, tedy tam, kde měly skončit i padělky světoznámých značek, kdyby nedostaly nápisem Humanita, druhou šanci k životu.
Zdroj: http://moneymag.cz/ekonomika/6008-zabavene-padelky-neskonci-ve-spalovne-obleceni-dostanou-deti
P. S.
Možná mě falešný stud zmíněných dětí, "nadzvedl" i proto, že patřím ke generaci, ve které se oblečení dědilo. První, nový kabát, mi rodiče koupili v mých šestnácti letech - do té doby jsem všechno dědila po sestřenicích. A nikdy jsem se za to nestyděla. Je pravda, že celý život nerada nakupuju oblečení v klasických obchodech a miluju sekáče, ale za to se také nestydím. A nestydím se ani za humanitu. ;-)
