Pojďte aspoň na vejšplechty, když nemůžete do divadla II.

Včera se nemohlo do divadel, dneska se také nemůže, ani zítra se nehraje, tak dáme vejšplechty podruhé, co říkáte? Zvu vás do roku 2001! Maxi-vejšplecht se týká dvou her, které se výjimečně v Činoherním klubu zkoušely souběžně.

Premiéry obou her byly v říjnu 2001.

Jak se bavil pan Sloan

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/chcete-vedet-jak-se-bavil-pan-sloane.A011023_123233_divadlo_ef

Čekání na Godota

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/v-cinohernim-klubu-se-ceka-na-godota.A011002_134815_divadlo_kne

Přiznaná nápověda

Zkoušeli jsme ten den "na dvou frontách".

Na jevišti měl před premiérou režisér Juraj Herz. Návrat Godota zkoušel s Leošem a s Davidem Suchařípovými a s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem.

Této partě napovídala Eva Audolenská, moje bývalá kolegyně z kolínského divadla, přizvaná do Činoherního klubu "na výpomoc", protože já napovídala druhé partě ve zkušebně, kde se zkoušela s režisérem Smočkem hra, "Jak se bavil pan Sloane", s Lenkou Skopalovou, Lálou Dulavou, Jiřím Zahajským a Michalem Zelenkou.

Jednou jsem šla do zkušebny a u baru mě zastavil Leoš Suchařípa.

"Která budete napovídat při představení?"

"Při premiéře Eva a jinak jsem se nabídla, že budu text hlídat při dalších představeních já," uklidnila jsem ho, že nebude při představení bez nápovědy, protože v Činoherním klubu nápověda při představeních není. Leoš ale zakroutil nespokojeně hlavou.

"Já nemyslím v portále. Já chci přiznanou nápovědu!"

"Jak přiznanou," zeptala jsem se, ale už mi to bylo jasné. Budu sedět na jevišti.

"Na jevišti," potvrdil můj odhad Leoš a já pokrčila rameny. Jsem u divadla od roku 1968 a už mě opravdu, ale opravdu nemůže nic překvapit.

"Leošku, klidně. Prober to s režisérem, a když to půjde, budu přiznaná nápověda."

Šla jsem do zkušebny za svojí partou ze Sloana a hned ve dveřích jsem to všem oznámila.

"Leoš chce přiznanou nápovědu."

"Jak... přiznanou," ptali se všichni.

"Chce, abych byla na jevišti."

A nebyl by to Lála Dulava, aby se okamžitě nechopil přihrávky.

"Tak to ne, přátelé! To ne! Když budou mít oni přiznanou nápovědu, já ji chci mít tady taky. A ne jednu! Čtyři! Jsme čtyři a tak každý budeme mít jednu nápovědu! No... stačí tři! Zelenka je mladej, ten se text naučí, ten nápovědu nepotřebuje! Bude mít na krku cedulku: Hraje bez nápovědy! A kritiky budou psát: Nápovědy odehrály celé představení lépe, než herci. Ti se sice snažili dostat ke slovu, ale ani si neškrtli. Nápovědy četly text lépe, než herci hráli..."

A jak to dopadlo? Leoš hrál představení samozřejmě bez nápovědy, jak je v Činoherním klubu zvykem.

Mimochodem, tento zvyk je pro mě ideální! Jsem totiž v Činoherním klubu jedna jediná nápověda, dojíždím z Kolína a napovídám pouze při zkouškách od deseti hodin do čtrnácti. Někdy jsem samozřejmě v divadle celé dny, například když jsou generální zkoušky dopoledne a večer, nebo když jsou záskoky, ale většinou, od května 1994, jezdím na dopolední zkoušky.

Howgh.