A tak jsem jim to řekla…

Dneska mi napsala kamarádka na fcb, že ji "dostala" moje povídka. "Připomněla mi dceru. Říkala, maminko, nemám ráda, když je mezi tebou a tátou dusno, špatně to působí na mou dětskou duši a já se pak musím vožrat jak dobytek."

Ta povídka vyšla v mé knize, Když syn píše líp než máma a je svým způsobem aprílová.Tak tady je: A tak jsem jim to řekla. 

Do té partičky jsem se dostala koncem osmdesátých let, když mi bylo sedmnáct. Můj starší bratr zjistil, že se na mně dá docela slušně vydělávat, a za pár piv mě s nimi se všemi postupně seznamoval.

Nejdřív s Pimem, to byl zrzavý zarostlý básník, který pracoval v městském pivovaru.

Pak s Ťukem, holohlavým fotografem, který fotil školní mládež na tabla.

Potom s Čugem, to byl místní novinář, který nosil dlouhý černý kabát a psal o tom, že v kašně na náměstí byly nalezeny mince v hodnotě padesáti šesti korun československých.

A nakonec s Pakem, malířem, který svůj stojan rozkládal na mostě přesně ve čtrnáct hodin deset minut, kdy tudy chodilo nejvíc lidí z práce.

Všichni se mě snažili dostat do postele, ale nepodařilo se to ani jednomu. Sice jsem vedla drsné řeči, vychovávaná svým starším bratrem, beatníkem, a odkojená beatnickou poezií Allena Ginsberga, takže si každý myslel, že jsem přinejmenším „matka pluku“, ale byla jsem pořád ještě panna.

Po maturitě jsem odešla z našeho malého města do Prahy a začala jsem pracovat v jedné redakci, kde jsem se chytila, možná i proto, že jsem se zamilovala do šéfredaktora a na jeho chalupě jsem přestala být pannou.

Když po listopadové revoluce začal zakládat jeden časopis za druhým, pozval mě na schůzku.

„Vyber si, Klárko, kde chceš být šéfredaktorka.“

Nebylo to od něho milé? Navíc ode mě už nic nechtěl!

Tak jsem si vybrala…

I když jsem od roku 1988 pracovala v Praze, žila jsem pořád v našem malém městečku. Bylo tady pohodlné bydlení, všechny a všechno jsem znala, měla jsem tady rodinu, kamarády, spolužáky, ale hlavně partu Pima, Ťuka, Čuga a Paka, kteří se všichni oženili a pořádali se svými manželkami pravidelná setkání na Skále, která se tyčila nad naším městečkem, a kde měl Ťuk, Čug, Pim a Pak baráčky. Byl to vlastně takový skanzen maloměstských intelektuálů.

„Budeme vítat na Skále zimu, přijdeš,“ zeptal se mě Čug, když jsme se potkali na náměstí, kde fotil lavičku, na které seděly dvě maminky s dětmi.

Přikývla jsem, ale v duchu jsem si říkala, proboha, už zase?! Před deseti dny to bylo loučení s podzimem, teď budeme vítat zimu, potom přivítáme nový rok, pak se rozloučíme se zimou a přivítáme jaro, hned potom je květen, čas lásky, budeme se loučit s jarem a vítat s létem, opijeme se na srpnovém posvícení, sejdeme se před dovolenou, po dovolené, budeme zase vítat podzim a potom přijde…

Nebojte se, nebudu vás unavovat, co všechno Pimové, Ťukové, Čugové a Pakové s manželkami vítají a s čím se loučí, protože je toho opravdu dost.

Můj přítel Martin byl normální kluk, domácí kutil, oba jsme rádi četli, oba jsme měli rádi blues, dokonce jsme každý rok v červnu letěli do Chicaga na bluesový festival, a protože jsme nechtěli bydlet v paneláku, koupili jsme si v našem městečku baráček.

Co nejdál od Skály.

Martin rád pracoval rukama, tak ho dával pomalu dohromady, pokud zrovna nevymýšlel reklamy, které běhaly v televizi u nás i venku. Byl v téhle branži hodně dobrý, ale nemluvil o tom.

Já dělala šéfredaktorku nejprodávanějšího měsíčníku pro muže i ženy, vydávala jsem knihy sice o ženách, ale nejenom pro ženy, měla jsem jich už deset a byly hodně úspěšné - určitě i proto, že jsem si dělala ve svém časopisu reklamu, ale proč bych si ji nedělala, že?

Ráno jsme s Martinem jeli společně do Prahy, odpoledne nebo večer jsme se vraceli do našeho baráčku, nic nám nechybělo, byli jsme spokojení. Společnost jsme nevyhledávali, měli jsme dost společenských povinností v Praze, a tak jsme se vlastně stýkali jenom s Pimy, Ťuky, Čugy a Paky.

Chodili jsme na Skálu ze setrvačnosti, ale je pravda, že jsme tam poslední dobou nechodili moc rádi.

Pomalu nám totiž docházelo, že nám naši kamarádi intelektuálové a jejich manželky závidí, že děláme to, co umíme, a že to děláme dobře.

O své práci jsme na Skále už dávno nemluvili, nechtěli jsme je popouzet a oni si dávali velký pozor, aby se nás náhodou na něco nezeptali, a tak když jsme zjistili, že na Skále poslední rok jenom sedíme a mlčíme, protože jejich intelektuálské debaty jsou doslova o hovnu, řekli jsme si s Martinem, že tam přestaneme chodit.

„Příště jim to řeknu,“ rozhodla jsem se, a protože mě Martin zná, nemohl se našeho příštího setkání na Skále dočkat.

Mezi vánočními svátky jsme se vyškrábali na Skálu, vešli jsme do baráčku Ťuka, kde bylo na dlouhém stole připravené jídlo od Pimové, Ťukové, Čugové a Pakové, já dala na stůl obrovskou krabici s ještě teplými jablky v županu, která jsem vlastnoručně vyrobila, Pimová a Čugová ji okamžitě odnesly, a tvářily se přitom velmi, ale velmi pohrdavě, protože ONY měly připravené intelektuálské misky, ze kterých zobou mniši při rozjímání.

Když jsme si všichni sedli kolem stolu, Pim, na pokyn Ťuka, začal mluvit.

„Přátelé, sešli jsme se, abychom probrali primitivní, místy až teatrální význam vlivu současného konzumního života na naši psychiku, rotující ve vánočním konzumním světě, a to především z hlediska pofiderního. Síla tohoto tlaku je úměrná její obecnosti, abstraktnosti a vágnosti. Musím říct, že my všichni, co tu sedíme, máme nesporně komparativní výhodu...“

Martin se na mě zoufale podíval a já vstala a vztáhla k němu ruku. Vstal také, a tak jsme stáli vedle sebe, drželi se za ruce a Pimové, Ťukové, Čugové a Pakové na nás překvapeně koukali.

Omluvně jsem se usmála.

„Nezlobte se na mě. Ale musíme odejít. Minule jsem byla z těch vašich intelektuálských keců tak rozhozená, že jsem si pak doma musela vyholit kundu. A Martinovi se to nelíbí.“

Potěšeně jsem si všimla, že můj miláček má co dělat, aby nevyprskl smíchy, a lehce jsem ho políbila na tvář.

„Neboj se, lásko, doroste to. A už žádné holení nebude, protože sem už nikdy nepůjdeme…“