Hodinu před obědem jsem dala vařit brambory, nařídila budík na patnáct minut, sedla si do křesla, zavolala jsem naše tříměsíční štěňátko, Baxíku, pojď, budeme spolu souznít, a když přiběhl, vzala jsem ho na klín a souznili jsme...
Vzpomněla jsem si na naše souznění, když jsem odpoledne v jednom kolínském obchodu viděla maminku se dvěma dětmi, pětiletou dcerou a tříletým synem.
Ti dva se chovali jako zvěř... proč se vlastně říká: chovali se jako zvěř? Copak zvěř na svoji maminku plive? Kope ji? Copak zvěř se vzteky válí po zemi, když nedostane to, co chce?
Ti dva se nechovali jako zvěř. Ti dva se chovali hnusně.
A maminka jim kupovala všechno, na co ukázali, aby od nich měla chvíli pokoj a mohla nakoupit, co potřebuje.
Ti dva ji nevnímali. Neviděli v ní maminku. Neviděli v ní maminku, kterou by měli milovat a vážit si ji. Možná ji brali jako někoho, kdo jim teď v obchodě všechno koupí, a pak je doma seřeže za to, jak se teď chovají, a tak si vychutnávali tu krátkou chvíli, kdy mají nad ní navrch.
Když vyšli před obchod, pokračovali v řevu a tahali se o lízátka a jejich maminka je strkala před sebou k domovu s plnou taškou nákupu, a já si vzpomněla, jak jsem si před obědem našla patnáct minut, abych zavolala na Baxíka a v klidu a v něze jsme spolu souznili, já na něho mluvila, on byl blažený a já byla také blažená.
