Zdálo se mi o Markovi Dalíkovi. Takový zvláštní, smutný sen. Nic konkrétního. Když jsem se probudila, vzpomněla jsem si na Romana Pekárka.
Oba, podle mě, mají jednu věc společnou, i když oba "úřadovali" v rozdílných podmínkách- zjednodušeně řečeno, Roman Pekárek na úrovni páté třídy ZŠ a Marek Dalík na úrovni vysoké školy.
Ta jejich jedna společná věc, je čekání. Čekání na to, že se konečně objeví někdo, kdo řekne, jak to opravdu bylo, i za cenu toho, že se stane také obžalovaným.
Dodnes vidím pohledy Romana Pekárka u soudu. Pořád čekal. A věřil, že se dočká. A nedočkal se.
Pohledy Marka Dalíka nebyly tak zřejmé, protože jak jsem zmínila, úroveň "úřadování" obou mužů je rozdílná, ale přesto i u něho jsem měla pocit, že čeká, až se konečně objeví někdo, kdo řekne, jak to opravdu bylo, i za cenu toho, že se stane také obžalovaným. Marek Dalík také věřil, že se dočká. A nedočkal se.
Nechci jednoho ani druhého omlouvat. Pohybovali se v prostředí, kde na rozdíl od života obyčejného člověka, bylo mnoho věcí tzv. normálních. Běžných. Zákon jakoby neexistoval. Ale v tom prostředí přece nebyli sami. Proto čekali. Na někoho. Na něco.
Na začátku jsem napsala:
Zdálo se mi o Markovi Dalíkovi. Takový zvláštní, smutný sen. Nic konkrétního. Když jsem se probudila, vzpomněla jsem si na Romana Pekárka.
Musím se opravit. Ten sen byl konkrétní. Byl o dvou pěšácích, kteří se nedočkali.
