Pantograf

Když jsem byla malá a řeklo se „minulé století“, měla jsem pocit, že se mluví o pravěku a nenapadlo mě, že za pár let budu říkat, že jsem se narodila v polovině minulého století...

... a že jsem začátkem devadesátých let minulého století, dojížděla pantografem z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu.

Zlaté devadesátky! Dneska se spolu lidé ve vlacích nebaví. Proč by to dělali? Mají mobily, tablety, notebooky. V kupé je ticho.

Ale v devadesátým letech minulého století? Pantograf byl pro mě bezedná studna námětů na fejetony a povídky! Lidé si povídali, a já byla schopná si k nim nenápadně přisednout, abych o nic nepřišla. A když vystoupili a nedokončený příběh odnesli s sebou, moje fantazie ho dokončila, než jsem dojela do Kolína.

Vracela jsem se jednou po generálce nočním pantografem do Kolína. Ona seděla přes uličku a On si k ní přisedl v Libni. Po jeho úvodních větách, jaká je už venku tma, a kam jede takhle na noc, padla poslední otázka.

„Madam, a vy jste stále osoba výdělečně činná?" Madam se na něho nechápavě podívala a pak chraplavým hlasem zahučela.

„Cože? Jaká tělocvična?!"

Jindy jsem jela na zkoušku ranním pantografem z Kolína. V Klánovicích přistoupil kolega z Činoherního klubu, Michal Pavlata. Povídali jsme si, cestující kolem nás se bavili a cestu nám svými poznámkami zpříjemňoval i náš pan průvodčí, který nám všem, kousek před Masarykovým nádražím, popřál hezký den. Michal okamžitě vstal a na celý vagon zahlaholil svým krásným hlasem.

„Prohlašuji se prezidentem cestujících!"

Všichni v narvaném pantografu ztichli a Michal podal průvodčímu ruku.

„Vážený pane průvodčí, jako prezident všech cestujících vám děkuji za to, že jste nás ve zdraví a v pohodě dovezl až do Prahy a přeji i vám hezký den!"

A když celý pantograf začal tleskat, vypadalo to jako v americkém filmu...

Jiný večer jel pantograf z Prahy do Kolína a pak pokračoval do Pardubic. Byla jsem celý den v divadle a tak jsem se těšila, že si ve vlaku odpočinu. Naproti mně seděla stará paní. Nevoněla. Ale vlak byl plný a jinam si sednout nešlo.

„Vezu dceři dvě deky,“ oznámila mi, sotva jsem dosedla a ovanula mě její vůně. Snad tě dcera vykoupe, pomyslela jsem si a vytáhla jsem noviny, protože jsem neměla chuť ani sílu se s ní bavit. Ujeli jsme asi deset minut a paní začala komunikovat.

„Už bude Kolín," zeptala se mě a já zavrtěla hlavou.

„Kdepak. Ještě jsme nebyli ani v Klánovicích." Přikývla.

„Vezu dceři dvě deky, tak abych nepřejela," oznámila mi, co už jsem věděla a já se rozhlédla po vagónu. Pořád bylo všude plno. Tak jsem se snažila aspoň nedýchat. Když jsme zastavili v Úvalech, přišla stejná otázka.

„To už je Kolín?" Unaveně jsem se na ni podívala a zavrtěla jsem hlavou. Její otázka se opakovala ještě několikrát. Když se mě na totéž zeptala v Českém Brodě, řekla jsem jí, že v Kolíně vystupuju, ať se nebojí, že jí včas řeknu. Spokojeně přikývla a začala se hrabat v tašce.

„Vezu dceři dvě deky! Bude mít radost!"

Kousek před Kolínem jsem ji upozornila, že už konečně bude Kolín! Nechápavě se na mě podívala, proč jí to říkám a pak po mně nepřátelsky vyštěkla.

„Já jedu do Pardubic!"

Vzpomínání na pantograf z devadesátých let minulého století, ukončí Petr Nárožný. Jednou se během zkoušky mluvilo o nohách a Petr začal vykřikovat na celé divadlo.

„Noha! Noha! Mám tam nohu!"

Nikdo nevěděl, co se stalo, Petr se na nás chvíli potutelně díval a pak své výkřiky vysvětlil.

„To je nejčastější výkřik na nádraží..."