Třicet pět let jsem nezávislý pozorovatel rodičů, kteří ráno vodí své děti do jeslí nebo přes park do školky. Zdá se vám třicet pět let hodně? Tak počítejte se mnou.
Syna Filipa jsem začala vodit do jeslí v roce 1977, v jeho dvou letech. Do školky jsme z jeslí, přešli přes park. V roce 1984, když byl dceři Ritě rok, jsme se spolu vydaly stejnou cestou do jeslí a později, opět přes park, do školky.
Když šla Rita v roce 1990 do první třídy, začala jsem chodit do parku mezi jeslemi a školkou, s drsnosrstým jezevčíkem Benem, novým členem naší rodiny.
Když nám Ben v deseti letech odešel, pokračovala jsem v procházkách parkem s naším dalším drsňáčkem Athosem a do stejného parku mezi jeslemi a školkou, chodíme už patnáct let, takže jsem opravdu zhruba třicet pět let nezávislým pozorovatelem rodičů a dětí, kteří chodili a stále chodí do již zmíněných jeslí a školky.
Musím ale přiznat, že jsem před lety měla proti ostatním rodičům jednu obrovskou výhodu. S dětmi jsem sice musela do jeslí či školky přijít nejdéle do osmi hodin, kdy končil tzv. ranní filtr, ale na rozdíl od ostatních rodičů jsem nepospíchala do práce, protože zkoušky v kolínském divadle začínaly až v deset hodin, a tak jsem si ranní cesty s dětmi užívala.
Měli jsme i své ranní hry! Například s Ritou jsme si hrály na modrá hovínka. Já byla zlobivé dítě a Rita byla moje maminka.
"Já mám modrý hovínka," řekla jsem a Rita mě přísně napomenula.
"Dítě, modrý hovínka nejsou! Kolikrát ti to mám říkat?!"
A protože jsem byla zlobivé dítě, tvrdohlavě jsem cestou do školky opakovala, že mám modrá hovínka a Rituška mě přísně napomínala a napomínala...
Naše cesty do jeslí a školky byly tedy radostné a klidné, moje děti se nevztekaly ani neplakaly a já mohla pozorovat okolí a stala jsem se již zmíněným, nezávislým pozorovatelem. A tady jsou výsledky.
Začneme u dětí. Ty jsou stejné jako před pětatřiceti lety. I dneska potřebují vědět, že je jejich rodiče milují, potřebují cítit svou ručičku v jejich, vidět jejich úsměv, slyšet jejich hlas a cítit jejich zájem.
A rodiče? Před pětatřiceti lety chodily ráno s dětmi většinou maminky, ale posledních pár let se ráno hodně objevují i tatínkové a zdá se mi, že mají se svými dětmi větší trpělivost než některé maminky. Povídají si s nimi, nepospíchají na ně, a věřte, nevěřte, ještě jsem neviděla, aby dítě, které jde do jeslí či školky s tatínkem, plakalo, že tam nechce, podle čehož se dá soudit, že máme doma malé vyděrače, kteří dobře vědí, na koho platí jejich slzy víc...
Nedávno jsem četla článek, ve kterém pro děti, nastupující do školy či školky, doporučovali různé homeopatické léky na uklidnění, protože dítě může být kvůli této změně smutné až depresivní a fyzicky a duševně chřadne.
Rozesmálo mě to. Proboha?! Proč homeopatika? Děti přece potřebují „jenom“ lásku!
Druhý den ráno, u jeslí před parkem, kde jsem venčila našeho Atíka, zastavilo auto. Maminka vystoupila, otevřela zadní dveře a začala ze sedačky vyndávat asi dvouleté dítě. Když začalo brečet, ozval se na celý park její ječivý hlas.
"Chceš na prdel?! Dělej!“
V tu chvíli jsem jako nezávislý pozorovatel okamžitě vyhodnotila situaci.
Homeopatika by potřebovala tahle maminka.
