Řekněte mi, kdy vám naposledy někdo řekl, nech to na mně? Vzpomenete si? Já ne. A přitom je to tak normální! Obyčejné! Starostí zbavující! Osvobozující! Nech to na mně!
Udělala jsem si malou anketu a zeptala se kolegů v Činoherním klubu, kdy jim naposledy někdo, s kým něco řešili, řekl, nech to na mně.
Každý se překvapeně zamyslel a pak každý odpověděl, že si nepamatuje, že by mu někdo někdy tohle řekl.
A jak mě to napadlo? Řešila jsem s kamarádem kdy a jak mi předá jednu věc. Omlouvala jsem se, že teď jsem každý den v divadle, že máme zkoušku záskoku i v neděli, říkala jsem mu, kdy ráno odjíždím do Prahy a kdy se vracím do Kolína, v hlavě mi to šrotovalo, jak mu to co nejvíc ulehčit a on se usmál.
"Nech to mně," řekl s úsměvem a já ztratila řeč. Nech to na mně? On sám vymyslí způsob, jak mi tu věc donese? Nemusím se o to starat? Můžu to pustit z hlavy a můžu jenom čekat, až se někde objeví a tu věc mi dá?
"Tys mi úplně vyrazil dech," přiznala jsem se. "Tys mě dojal! Fakt! Já jsem dojatá! Právě koukáš na dojatou Fuchsovou. Víš, jak je to krásné? To, cos řekl?"
"Co jsem řekl," zeptal se, ale dobře věděl, co myslím.
"Řekl jsi, nech to na mně. To jsem neslyšela tak dlouho, že ani nevím, jestli jsem to vůbec někdy slyšela!"
"Nech to na mně," opakoval s úsměvem a rozloučili jsme se.
Protože to jeho, nech to na mně, mám pořád v hlavě, napsala jsem tenhle blog, protože mě opravdu hodně zajímá, jestli je mezi vámi někdo, kdo si pamatuje, kdy mu někdo řekl, nech to na mně...
