Určitě mi dáte za pravdu, že ne všechny Silvestry si pamatujeme, byť byly sebekrásnější. A přitom jsme jich prožili stejný počet, kolik je nám let. Například já jich prožila šedesát tři, některé si pamatuji více, jiné méně, ale do paměti mi nejvíce zapadly tyto tři...
Od roku 1968 až do roku 1993, jsem trávila Silvestry v kolínském divadle, kde jsem pracovala jako nápověda. V divadelním klubu se sešli nejenom kolínští zaměstnanci, ale přijížděli i herci z Prahy, a po celou silvestrovskou noc byl divadelní klub místem setkávání s kamarády a s návštěvníky našich představení. Všechny divadelní Silvestry byly úžasné a trvaly do novoročního rána. Ale nejvíce mi utkvěl v paměti Silvestr 1977.
Byla jsem tehdy v divadelním klubu s manželem, s kamarádkou Marcelou, s bratrem Kájou a s mojí maminkou. Tříletého Filipa mi hlídal můj otec. Můj manžel si žil svůj život, na společnou domácnost nepřispíval a na Filipa mi dával pouze přídavky, které dostával od státu. Pracoval v Praze, a když přijel na víkend domů, vyjedl ledničku, já mu mezitím vyprala a vyžehlila a on zase odjel. Každé léto jezdil na dva měsíce do Bulharska a po návratu se chlubil, kolikrát se vyspal s dcerou majitelky, která mu pronajímala pokoj. Rozvedu se, říkala jsem si už dlouho, ale na co jsem čekala, nevím.
Divadelní Silvestr 1977 byl, jako každý rok, úžasný, ale můj manžel se nebavil. Zeptala jsem se ho, proč se nebaví. A on řekl, chovala ses celý rok tak, že si nezasloužíš, abych se bavil. V tu chvíli jsem věděla, že tohle je to, na co jsem čekala. Na konci roku 1978 jsem byla rozvedená.
Silvestr 1986 jsme s panem Fuchsem, kterého jsem si vzala v roce 1980, slavili s mojí přítelkyní Marcelou a s jejím mužem. Marcela byla od podzimu nemocná, měla problémy s plícemi, a domů se z pražské nemocnice vrátila pár dnů před Silvestrem. Brala svou nemoc s optimismem, stala se z ní nekuřačka s dlouhou, prázdnou špičkou, kterou ležérně používala místo cigarety, věřila, že bude brzy zdravá a plánovala v březnu návrat do knihkupectví, kde pracovala.
Když jsme si s jejím mužem šli dát před půlnocí na verandu cigaretu, řekl mi, že mu doktoři oznámili, že Marcela má rakovinu plic a že jí dávají tři měsíce. A že to neví. Návrat do pokoje, kde se Marcela smála s panem Fuchsem, patřil k nejtěžším chvílím mého života.
Nikdy nezapomenu ani na Silvestr 1998. Po Štědrém dnu odletěl pan Fuchs s dcerou Ritou do teplých krajů a vrátit se měli den po Novém roce. Nevadilo mi to, těšila jsem se, jak prožiju Silvestr sama, s naším drsnosrstým jezevčíkem Benem, a s krabicí třiceti různých obložených chlebíčků, které jsem si objednala v kolínském Mléčném baru, dopoledne na Silvestra, jsem si pro ně došla, a hned potom začal nejkrásnější Silvestr mého života. Nejkrásnější, protože byl jenom můj a Bena, a nezkazili nám ho ani silvestrovští odstřelovači rachejtlí.
V tichém, uklízeném bytě, jsem koukala na televizi, jedla chlebíčky a z pevné linky jsem telefonovala na všechny světové strany svým příbuzným a kamarádům. I moji cestovatelé mi několikrát zavolali z cizokrajné silvestrovské oslavy, ale protože pan Fuchs slyšel z mého hlasu radost a nadšení, nikdy potom mi už podobný Silvestr nedopřál. Škoda. :-)
P. S.
Tento fejeton vyšel 31. prosince 2013, v MAGAZÍNU DOMA DNES
