Samozřejmě, že titulek komentáře Petra Kamberského ve včerejších LN, v rubrice Chlívek, byl jiný: "O pejscích a lidech." Ale nadpis mého blogu komentář P. Kamberského vystihuje.
Příběh noraře Mildy, o kterém P. Kamberský píše, zná každý, kdo sleduje Televizní noviny.
Milda se zaběhl při lovu a skončil ve skalní průrvě a nemohl ven. Na jeho záchraně se celý týden podílelo mnoho lidí, Mildovi se uvolnila cesta, ale Milda nikde. Nakonec někoho napadlo, dát k otvoru hadřík s pachem hárající fenky a - Milda konečně vylezl!
"Pro mě je tenhle jezevčíček symbol letošních Vánoc! Nechci kolem sebe potkávat pochodující počítače! Chci slyšet tlukot lidských srdcí a ty jsem slyšela celou dobu, co spousta lidí Mildu zachraňovala," řekla mi dojatá sousedka, která jindy nejde daleko pro ostřejší slovo.
"Američani by z toho udělali vánoční příběh, nad kterým by týden celá země plakala, aby po týdnu, nad šťastným koncem celá země jásala! A my? Nic. Jedna zpráva o hárající fence a jezevčíkovi, který konečně vylezl ven a pak už nic! Chtěl bych ho vidět, jak se setkal s páníčkem! A chtěl bych vidět i tu fenečku! To musí bejt, panečku, štramanda!" Takhle si notovali tři pánové u kašny na kolínském náměstí, všichni tři v rukou tašky s nákupem z trhu.
Nepotkala jsem jedinou negativní reakci na to, co se podniklo na záchranu jezevčíka. Všichni to brali jako samozřejmost. Máme prostředky na vyprošťování kohokoli, máme na podobné zásahy vycvičené jednotky, máme hasiče - tak proč tohle všechno nevyužít?
Petr Kamberský se na začátku svého komentáře zaštítil tím, že nemá nic proti psům. Že s nimi už dvacet let sdílí jeden prostor a vozí je ke zvěrolékařům.
Pak ve svém komentáři pečlivě vypočítává, co a kdo všechno se na záchraně jezevčíka podílel (v době, kdy svůj komentář psal, ještě nevěděl, jak se jezevčík dostal ven).
"S velikým nasazením (osm jednotek hasičů, tři dny práce, speciální tým USAR) na záchranu jednoho zvířete? Zvířete, které samo zalezlo do nory?" Tak zní jeden z jeho argumentů, proč se jezevčík zachraňovat neměl.
Z konce komentáře P. Kamberského, v rubrice, nazvané Chlívek, mě mrazí. Zní takhle:
"Nepřeháníme to už?"
Pane Kamberský, doufám, že nikdy nepřijde doba, kdy přestaneme přehánět a srdce se nám změní na pochodující počítače! A v duchu trochu doufám, že jste sobotní Chlívek napsal jenom proto, že jste neměl čas napsat něco jiného a ne kvůli tomu, že se někomu nad vámi zdálo, že už bylo dost jezevčíka, že jsou důležitější věci na pořadu, například důvěra vládě či volba prezidenta...
