- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
První ženu jsem potkala v pantografu, na trase Kolín - Praha, asi před patnácti lety. Když jsem nastoupila a rozhlédla se po vagonu, okamžitě jsem si jí všimla, protože nevšimnout si jí, prostě nešlo. Sedla jsem si přes uličku, abych ji mohla pozorovat a nevypadala jako voyaer.
Zabrala dvě sedadla. Na sedadlo vedle sebe rozložila háčkovanou dečku, na tu pečlivě složila svou šálu, vedle ní položila zrcátko a z korálků vyrobenou kytičku, vedle dečky postavila kabelku, a o ni opřela pouzdro, ve kterém byly nějaké fotografie. Byla v neustálém pohybu, stále něco v tomto svém „pokojíčku“ upravovala, měnila, povídala si, usmívala se, občas se i postavila a zase si sedla a zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, že je ve vlaku, který se pomalu zaplňuje. Byl to ranní spoj, v Českém Brodě přistoupilo hodně lidí, stáli i v uličce mezi sedadly, ale nikdo jí neřekl, ukliďte si to, ať si můžu sednout, zabíráte jedno místo! Všichni jsme její svět, ve kterém jí bylo evidentně krásně, s úsměvem pozorovali. Před Prahou začala své věci uklízet, a její svět se rychle vytrácel…
Když jsem před půl rokem jela z Prahy, sedla jsem si do kupé, kde seděla paní z Kolína, se kterou jsme se od vidění znaly. Usmála se na mě, řekla mi, že jsem v dubnu oddávala její neteř, a že jsem měla krásný svatební projev, zeptala se mě na Činoherní klub, a pak jsem se jí zeptala já, proč byla v Praze.
„Vypadáte tak šťastně a spokojeně, jako byste si byla v Praze pro výhru!“
Rozesmála se.
„To máte pravdu! Jsem šťastná a spokojená! A jela jsem si pro výhru! A za týden pojedu zase! Každý týden jsem šťastná a spokojená, každý týden si jezdím do Prahy pro výhru. Někdy jedu ráno, jindy dopoledne nebo až po obědě. Na nádraží si koupím časopis a bagetu, sednu si k okénku, abych viděla ven, a užívám si celou cestu. V Praze se jdu podívat na Václavské náměstí, mám tam několik obchodů, kam pokaždé zajdu, někdy si tam i něco koupím, a za hodinku, za dvě, jedu zpátky do Kolína.“
Sice jsem nic neřekla, ale ona moji otázku tušila a rozesmála se.
„Chcete vědět, proč to dělám? Potřebuju mít chvíli klid. Být sama. Aby po mně nikdo nic nechtěl. Abych si dělala, co chci. A to se mi dneska splnilo. Dělala jsem, co jsem chtěla. A dělám to i teď. Chci s vámi povídat, tak si povídám.“
A pak mi vyprávěla, jak v jejich velkém domě bydlí s manželem, se třemi dospívajícími dětmi, se svými rodiči, s tchyní a s babičkou.
„Nemám v celém domě jedinou místnost, kde bych mohla být sama. Jediný kout, kam bych se mohla schovat. Bývala jsem tak zoufalá, že jsem si říkala, že se zavřu do skříně! Ale i tam by mě našli. Všude se na mě dostanou. Všude. Strašně mi chyběla samota. A touha, dělat alespoň chvíli to, co chci já! A pak jsem jednou stála na mostě a koukala na vlak, co přijížděl do Kolína od Prahy, a napadlo mě, co udělám. A jsem šťastná a spokojená už dva roky. Zůstanu v práci jeden den přes čas, udělám spoustu práce, nadělám si hodiny a jednou týdně jedu do Prahy a zpátky…“
Tento fejeton vyšel v Magazínu DOMA DNES, ve středu 3. července 2013.
Další články autora |
V digitální éře, kde technologie proniká do všech aspektů našich životů, se také zvyšuje riziko podvodů. Od falešných e-mailů a inzerátů až po...