Letos poprvé jsem příchod 17. listopadu a všechno kolem, brala v klidu a dá se říct i lhostejně. Letos poprvé. Všechny minulé sedmnácté listopady jsem prožila ve zvláštní nervozitě, kterou jsem nechápala.
Zvláštní nervozitě kolem 17. listopadu 1990, jsem rozuměla.
17. listopad 1989 jsem totiž prožila "na oblasti", v kolínském divadle, kde jsem v té době byla zaměstnaná dvacet jedna let jako nápověda, a myslím, že nikdo z nás, kteří jsme tehdy byli v divadle od rána do večera, na tyhle dny nikdy nezapomene.
Psala jsem si v té době deník, něco bylo na psacím stroji, něco rukou, něco v náznaku, někdy byl určitý den rozepsaný do detailu, u jiného dne jsem měla jenom dvě tři poznámky.
A tak jsem to všechno dala začátkem roku 1991 dohromady a po nocích jsem to celý měsíc pečlivě přepisovala na psacím stroji, abych na něco nezapomněla. Bylo toho skoro sto stran strojopisu. Myslela jsem, že jsem se z té zvláštní nervozity vypsala, ale mýlila jsem se.
Přišel 17. listopad 1991 a zvláštní nervozita tu byla zase.
Proboha, říkala jsem si, proč jsem před 17. listopadem, při něm i chvíli po něm, tak zvláštně nervózní? Rok co rok, i když se můj život podstatně změnil.
V roce 1994 jsem začala dojíždět z Kolína do Prahy. Nastoupila jsem jako nápověda do pražského Činoherního klubu, protože kolínský umělecký soubor byl tehdejším MěÚ k 1.1.1993 zrušený.
Poznala jsem pražské redaktory a začala jsem publikovat povídky a fejetony v mnoha časopisech. V Praze jsem si našla i nové přátele a přidala je k těm kolínským.
Naše děti rostly, dělaly nám radosti i starosti, jak to už někdy bývá, s panem Fuchsem jsme začali jezdit na dovolené, Itálie, Řecko, Maroko, Portugalsko, Španělsko - vše bylo ok.
Ale jak se blížil 17. listopad, začala jsem být zvláštně nervózní.
A tak jsem se v roce 2010 rozhodla, že napíšu o 17. listopadu 1989 knihu.
Vytáhla jsem strojopis starý skoro dvacet let, poprvé od té doby jsem si ho přečetla, a zjistila jsem, kdybych to v roce 1991 nenapsala, tak bych to dneska dohromady nedala.
Textem jsem byla šokovaná, znechucená, překvapená i nadšená. A tak v roce 2013, v červnu, vyšla moje třicátá kniha, Když světlo projde špínou, zůstane čisté.
Myslela jsem si, že jsem se té zvláštní nervozity definitivně zbavila. Ale blížil se 17. listopad 2013, v novinách, v televizi, v rozhlase se o něm začaly objevovat první zmínky a lups ho, zvláštní nervozita tu byla zase. Přišla i v dalších letech.
A letos se poprvé neobjevila. Nemusela jsem přemýšlet, proč tomu tak je. Věděla jsem to.
Po dvaceti osmi letech jsem si vzpomněla na něco, co mi tehdy řekla moje matka, která před rokem, ve svých devadesáti čtyřech letech, zemřela. Nikdy potom jsme spolu o tom, co mi tehdy řekla, nemluvily. Nikdy. Nevím, jak matka, ale já to, co mi řekla, zasunula tak hluboko, že trvalo dvacet osm let, než jsem se k tomu dostala. A než jsem se k tomu dostala, byla jsem rok co rok, každý listopad, zvláštně nervózní. Až dneska jsem pochopila, proč.
Bylo to v úterý 21. listopadu 1989. Skončila schůze všech zaměstnanců kolínského divadla, všichni jsme odsoudili masakr studentů, všichni jsme souhlasili s tím, že vstupujeme do stávky a nebudeme hrát a všichni jsme souhlasili s navrženými členy do stávkového výboru - jedním ze členů jsem byla i já.
Pak jsem se na chvíli sešla s matkou, která byla na schůzi také. Objala mě a brečela.
"Irenko, je ti jasný, že tebe zavřou jako první? Seš předsedkyní strany v divadle a teď seš ve stávkovým výboru. Tebe jedinou zavřou."
Tak to mě nenapadlo, pomyslela jsem si, ale víra v to, že už nikdy nikdo nebude nikoho zavírat pro jeho názory, byla silnější.
"Mami, neboj se. Nezavřou mě," uklidňovala jsem maminku a ta zavrtěla hlavou.
"Zavřou. Ale neboj se. Když tě zavřou, postarám se ti o děti."
