Vlak, vypravovaný z Prahy, měl v Kolíně jenom deset minut zpoždění, protože se v Pečkách na trati něco už pár týdnů dělá. Spokojeně jsem si sedla, ale bohužel špatně. Až do Pardubic jsem musela poslouchat paní kolem šedesátky.
Rozčíleně se přiřítila z vedlejšího vagonu se svojí dcerou, která až do Pardubic trpně mlčela.
"Proč tam není napsaný, že je tam místenka?! Nic tam nebylo! Člověk si v Praze sedne a v blbým Kolíně si musí přesednout, protože přijde nějakej debil a řekne, že na místě, kde sedím, má místenku?! A jak to mám asi vědět, když to tam nebylo označený?! Jak teď vypadám?! Jako kdybych něco ukradla?!"
Dojíždím od roku 1994, tak vím, že místenky se blokují do systému průběžně, ale už dávno jsem vyrostla z toho, abych podobným cestujícím vysvětlovala, proč je něco tak, jak to je.
Začala jsem si pročítat příběhy, které jsem ve dvanáct hodin měla natáčet v pardubickém rozhlasovém studiu pro svůj nedělní pořad, Když vypráví nápověda, ale její hlas jsem slyšela pořád...
"Ať mi nikdo neříká, že není možné cestujícího upozornit, že si nemůže sednout na místo, kam si chce sednout, protože tam má někdo zaplacenou místenku! A ten někdo přistoupí v Kolíně a mě z mého místa vyhodí, protože on si na to moje místo zaplatil místenku?! Průvodčí nám přece za Prahou kontroloval jízdenky?! Proč mi tedy neřekl, že sedím na místě, na který byla vystavená místenka?! Proč mi neřekl, že v Kolíně přistoupí nějakej debil a z mého místa mě vyhodí?!"
Zkazila mi náladu. Když jsem zjistila, že s dcerou vystupuje také v Pardubicích, šla jsem od nich radši co nejdál.
Kousek před pardubickým rozhlasem je kanál, kam házím poslední dokouřenou cigaretu před nahráváním. Došla jsme k němu, dokuřuju a slyším, jak kousek ode mě něco vykládá asi čtyřicetiletá žena skupince puberťáků, kteří ji pozorně poslouchají. Když zjistila, že jsem si stoupla vedle, přeměřila si mě pohledem, který jsem pojmenovala slepičí a ztišila hlas, ale já stejně slyšela každé slovo.
"A dneska ráno na facebooku napsal, když se necháš očkovat, jako by sis nechal uříznout ruku! A o tom to je, děti!"
Puberťáci hltali každé její slovo a souhlasně přikyvovali.
Kdyby to bylo v Kolíně, pravděpodobně bych tu čtyřicetiletou slepici znala a ona by znala mě, a já bych to její tvrzení s úsměvem zpochybnila, ale takhle jsem vešla do budovy Českého rozhlasu Pardubice s náladou pokaženou ještě víc, než mi ji pokazila "místenková paní".
Ve studiu jsem se pozdravila s kolegy, Jitka Slezáková, se kterou pořad připravujeme, mi udělala kafe a pak řekla, Irenko, ještě si něco rychle udělám, vybatol se zatím nahoru a já za tebou za chvíli přiběhnu.
Špatná nálada zmizela a já se smála celou dobu, kdy jsem se "batolila" po krkolomně točitých schodech do nahrávacího studia...
