Radku znám čtyřicet let. Od doby, kdy si ji z kojeňáku vzali manželé z Kolína. Moje a její "maminka" se znaly, často jsme se spolu zastavovaly a Radka si nás prohlížela moudrýma, láskyplnýma a zvídavýma očima.
Připadalo mi, že má pořád ruce nebo nohy v sádře.To už jsme věděly od "maminky", že Radka má, jednoduše řečeno, křehké kosti, a protože byla živé dítě, byla vlastně furt v sádře...
"Maminka" ji vozila na kočárku, a i když Radce byly dva roky, tři, pět, moc nerostla. Ale oči měla pořád stejné, jako když byla miminko. Moudré, láskyplné, zvídavé.
Když byly mé dceři Ritě čtyři roky, setkávaly jsme se s "maminkou" a s Radkou na Kmochově ostrově. Byla to náhodná setkání, Rita chodila do školky kousek od Kmocháče, tak jsme sem občas zašly.
Radce bylo v té době osm let, ale byla velká jako čtyřletá Rita. Bylo zajímavé pozorovat je, jak každá musí něco přidat nebo ubrat, aby se dostaly alespoň trochu na stejnou úroveň, kdy si spolu mohou hrát, protože Radka si chtěla strašně hrát a povídat si. Povedlo se jim to, holčičkám, povedlo.
Roky ubíhaly, občas jsme se s Radkou potkávaly, a vlastně jsem o ní celé ty roky pořád věděla.
Posledních několik let jsme spolu přátelé na facebooku a často se potkáváme. Radka bydlí kousek od nás v pečovatelském domě, má elektrický vozík a svého prvního asistenčního pejska. Psaly jsme si o něm na facebooku a nakonec jsme se před pár dny domluvily, že půjdeme na kafe.
Povídaly jsme si, jako kdybychom na kafe chodily celé roky a přitom to bylo naše první kafe. A ne poslední. Příští týden jdeme znovu.
Říkala jsem něco o synovi a Radka se zarazila.
"Já myslela, že máte jenom Ritu."
A pak začala vzpomínat. Jak si s Ritou hrály na Kmochově ostrově, že jsem byla jediná maminka, která svoje dítě nechala, aby si s ní hrálo, že se ostatní buď bály nebo štítily a děti k ní nepouštěly. Jak se těšila každý den na ostrov, že tam bude Rita a pořád o ní mluvila. Rita. Rita. Rita. Měli psa Britu a její "tatínek" se divil, proč pořád mluví o Britě...
"Rita byla jediná, s kým jsem si v té době hrála."
Tahle Radčina vzpomínka na dobu před víc jak třiceti lety, do mě pořádně "hrábla", to vám tedy povím. Pozdě večer jsem si říkala, že bychom si měli aspoň trochu občas uvědomit, jak je čas, který žijeme, pro někoho nesmazatelně důležitý.
A jestli si myslíte, že se vztah zdravých k lidem postiženým za ta tři desetiletí změnil, tak se mýlíte. Radka ví své. O pomluvách, závisti, nepřejícnosti. Sice pořád vypadá jako dítě na vozíku, ale dokáže se bránit. Dokáže bojovat. A dost lidí, kteří jsou sice zdraví, ale jsou blbí, si myslí, že tahle prťavá osůbka na vozíku, nemá na nic takového právo.
Od našeho včerejšího kafe jsme si s Radkou psaly na facebooku, i pár esemesek jsme si poslaly, a protože Radka pořád psala, jak to bylo včera úžasný a jak mi děkuje, a jak si toho váží, napsala jsem jí před chvílí:
"Nech toho, Radu! Mám chuť ti říct svůj oblíbený bonmot: Neser!"
Odpověď přišla vzápětí:
"Wauuu!"
