Kapely, zřizovatelé a povolovačky za totáče

V sobotu, v příloze Víkend MF DNES, vyšel rozhovor s Josefem Vlčkem, hudebním publicistou a rozhlas. dramaturgem, nazvaný Útok na rockery. Josef Vlček v něm rozebírá útok komunistického režimu proti rockové hudbě, před 40 lety.  

V kolínském divadle jsme měli ZO SSM od roku 1974. Bylo nám řečeno, pokud nebude ZO SSM založená, Krajský národní výbor kolínské divadlo zruší.

Vytěžili jsme z toho, co se dalo. Vzali jsme pod "svazácká křídla" dvacítku herců včetně režisérů, vyškrtnutých nebo vyloučených ze strany, kam vstoupili před rokem 1968 a odkud byli vyhozeni, když při prověrkách v roce 1970 nikdo z nich nesouhlasil s okupanty, kteří přišli 21. srpna 1968.

A začali jsme pořádat různé kulturní akce, na jevišti divadla, ve zkušebně a v klubu divadla. Zvali jsme umělce, kteří měli zakázanou Prahu, ale ve Středočeském kraji vystupovat mohli a také jsme jako svazáci v roce 1980 vzali pod svá křídla, kolínskou kapelu EXTRAKT.

Přišel za mnou tehdy její kapelník, můj kamarád, Jaroslav Šantrůček. Že prý potřebují, aby mohli veřejně vystupovat, naše svazácké razítko na smlouvy a potřebují náš účet, aby si tam mohli nechat posílat honoráře. Museli se zaštítit nějakou organizací, jinak by nemohli hrát, pořádat koncerty, vybírat vstupné - nemohli by nic. Tak jsme je zaštítili.

Své texty museli dávat schvalovat na Městský národní výbor, na odbor kultury. Několikrát jsem tam šla místo nich a texty jejich písní vysvětlovala osvědčenou taktikou. Hrála jsem nechápavou.

"Proboha, proč vám tohle vadí?! Proč?! Vždyť to je přece normální! Takhle se mluví! Copak vy nikdy neřeknete, že..."

Jednu soudružku, která sice byla urputná, ale nakonec texty povolila, po čase vystřídal soudruh Neoblomný.

Narazila jsem u něho s textem pásma, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“, které jsme nazkoušeli a chtěli jsme ho uvádět v klubu divadla. Takže tři dny před premiérou jsem mu nesla ke schválení text.

"Ty si ze mě děláš prdel, Ireno,“ řekl mi, když si text přečetl. „Tohle kdybych ti povolil, tak mě zavřou! Zákaz, jasný?“

Když jsem to řekla v divadle a viděla, jak někteří couvají od premiéry, jak jsou ustrašení, znechucení, vzala jsem text El Carovců a šla na OV KSČ za kulturním tajemníkem Želmanem, který měl divadlo na starosti.

„Máme problém, soudruhu Želmane. Některým lidem na odboru kultury se zdá, že bychom tyhle texty neměli říkat. Zakázali nám premiéru, kterou jsme jako svazáci připravili. Ale proč? Nechápu to. Ty texty byly psané před druhou světovou válkou! A jsou proti kapitalistům! To pásmo se jmenuje, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“, proč by, proboha, takovéhle texty měly někomu vadit dneska? Je to přece El Carova parta! Je to oslava El Carovců! Je to pocta hrdinům!“

Želman přikyvoval, nechal mi udělat kafe, a zatímco jsem ho pila, texty si přečetl a...  schválil je.

Za půl hodiny bylo vybojováno a ani to nebolelo! I to kafe bylo dobrý…

Hnala jsem se do divadla a mávala schválenými texty nad hlavou! Vyhráli jsme! Naše radost proletěla divadlem jako svěží průvan! Vyhráli jsme!

A pak jsem šla na vrátnici k telefonu a zavolala na Městský národní výbor, na odbor kultury, a pozvala jsem soudruha Neoblomného, co nám to chtěl zatrhnout, na premiéru pásma, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“.

"Tak tě zvu na premiéru." Chvíli bylo v telefonu ticho.

„Na jakou premiéru? Ireno, přece jsem ti jasně řek, že…“

„Jo, něco jsi mi říkal. Ani nevím co. Ale víš, co si myslím? Že sis to pořádně nepřečetl. Protože jinak bys nám to nezakázal. Soudruh Želman si zrovna teď ty texty přečetl. A pozorně, na rozdíl od tebe. A řekl mi něco úplně jiného, než jsi mi řekl dopoledne ty. Schválil nám to. Slyšíš dobře! Četl to a schválil nám to. Takže tě srdečně zvu na premiéru pásma „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací.“ Nenech si to ujít!“

Premiéra byla bouřlivá. Texty vnímali více mladí, ti starší byli spíš zahlceni krutou skutečností, jak se předválečná karta podivně obrátila proti nim a stejně jako my, ani oni příliš nevěřili tomu, že by se ještě někdy měla obrátit. Nicméně, výzvy ke svržení pánů, se líbily všem.

V dubnu 1980 jsme tenhle pořad uváděli pro svazáky - kolínské policajty. Kupovali si naše klubová představení často, peníze měli, udělali si pokaždé v divadelním klubu výroční schůzi, my jim po schůzi předvedli nějaký program, oni nám bohatě zaplatili, spokojení jsme byli všichni, a nejvíc byla spokojená obsluha na baru, protože kolínští svazáci - policajti, rádi a hodně pili.

Ale tentokrát to bylo jiné. Klub byl opět narvaný, jako pokaždé, když jsme pro ně hráli, ale během představení bylo hrobové ticho. Nic. Jako když je klub prázdný. Nikdo nereagoval. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo ani nezakašlal.

Ticho. Naprosté ticho.

Nebyli jsme z toho nervózní, naopak. Přesvědčilo nás to o tom, že texty „karty“ našly svůj cíl. Ale tím to nekončilo! Po každém představení svazáci od policie zůstávali, na hodinku, na dvě, ale tentokrát, když jsme skončili, zatleskalo pár lidí a během minuty byl klub prázdný!

Později, v soukromí, mi pár policajtů řeklo, že to bylo drsné. A že si uvědomili, v jakém srabu žijeme...

P. S.

Díky, Josefe Vlčku, za vzpomínky! Díky!