Dojíždím od roku 1994 a tak moc dobře vím, o čem teď budu psát. A vy, co dlouho dojíždíte také, mi dáte určitě za pravdu v tom, že k tomu, abyste se v dnešní době stali ve vlaku úchylem, stačí strašně málo...
Z Kolína do Prahy a zpět, jsem nejdřív jezdila pantografem. Co já toho vyslechla! Co fejetonů jsem napsala! Co povídek! A to zoufalství, když dvě ženy, sedící proti mně, se před Českým Brodem zvedly a já se nedozvěděla, jak dopadl příběh, který si vyprávěly z Masarykova nádraží sice šeptem, ale tak zřetelně, že jsem slyšela každé slovo.
A když jsem po dvou letech začala jezdit rychlíky, bylo to stejné! Nikdo mě nemůže napadnout za to, že jsem poslouchala cizí hovory! Co jsem měla dělat? Vstát a jít si stoupnout do chodby? Ve vlaku nejde neposlouchat! A navíc se mockrát stalo, že jsem se do rozhovoru zapojila a nebylo nic výjimečného, že jsme se v kupé bavili všichni společně. O politice, o tom, kde pracujeme, o problémech s výchovou dětí, o manželství... To bylo fejetonů! To bylo povídek!
Dokonce celý můj, v pořadí druhý blog, jsem odposlechla ve vlaku!
Ty dvě dívky seděly proti mně a nešlo, neposlouchat je. Měla jsem před sebou korektury své knihy, ale místo, abych opravovala text, jsem si psala všechno, co jsem slyšela a večer, v úterý 8. 3. 2011, ve 20:32, jsem blog opsala z poznámek a zveřejnila.
Jmenoval se, "Ty vole, já mám pé em es jak krávu". Přesně tohle totiž řekla jedna dívka té druhé, když v Libni přistoupila a žuchla sebou na sedadlo vedle ní. Řekla to, já zbystřila a začala si dělat poznámky...
Druhý den jsem jela po osmé zase do Prahy a v Činoherním klubu jsem se před zkouškou podívala na internet, jak si můj druhý blog vede a v šoku jsem koukala na vysokou karmu a několik tisíc čtenářů! A obojí lezlo výš a výš!
Ano, to byly zlaté časy! Zlaté časy, které jsou pryč, pravděpodobně nenávratně. Uběhly totiž tři - čtyři roky a v kupé se mlčí. Každý kouká do mobilů, tabletů, počítačů, má sluchátka, nebo spí.
Před měsícem přistoupila do kupé starší paní a chtěla si povídat. Měla dobrou náladu, možná se jí něco podařilo v Praze vyřídit a chtěla to s námi sdílet, ale my tři, co jsme už v kupé seděli, jsme na ni vůbec nereagovali. Telepaticky jsme si mezi sebou říkali, mlčet, mlčet, nejevit zájem, nebo se jí nezbavíme! Paní pochopila a začala koukat z okna...
Dneska přijel pan Fuchs z Ústí nad Labem, kde byl na bluesovém festivalu. Tam i zpátky jel vlakem. Když jsem se ho zeptala, jaká byla cesta, mávl rukou.
"Všichni mlčeli. Čuměli do mobilů nebo měli počítače. Začal jsem něco povídat a oni mlčeli. Ani se na mě nepodívali. Připadal jsem si jako úchyl..."
