Když jdu na kolínský hřbitov, jdu domů. Jako malá jsem měla pocit, že kolem sebe slyším hlasy, mluvilo na mě víc lidí, jeden přes druhého. Teď už sice moji mrtví nejsou tak sdílní, ale občas zakopnu nebo na mě hodí šišku...
Moje švagrová Olinka zemřela, když jí bylo málo přes třicet let a můj bráška zůstal se dvěma kluky sám. O víkendech mu pomáhala moje maminka, protože bráška byl přes týden máma - táta. Jednou si s kluky povídala a ukázala na nebe.
„Vždycky, když si na maminku vzpomenete, zazvoní v nebi zvoneček!“
Představa, jak v nebi zvoní zvoneček, když si vzpomeneme na toho svého, se mi líbila, ale když maminka nedávno odešla za Olinkou, začala jsem si nespokojeně říkat, to je sice hezké, že našim milovaným, když si na ně vzpomeneme, zvoní v nebi zvoneček, ale co z toho máme? My žádné zvonění neslyšíme! A pokud nahoře zazvoní zvoneček, jak poznají, kdo na koho vzpomíná? Vyzvání jim to tam jak na ústředně! Nenene. Zvoneček není dokonalý!
Krátce na to, co se ve mně tyto pochybnosti objevily, ke mně přišel příběh z krematoria, který mi vyprávěla Marta, a který mi potvrdil, že cokoli se stane kolem hrobu mé maminky, když za ní přijdu, spadne šiška, na hlavě mi přistane list, přeletí ptáček nebo u jejího hrobu zakopnu, to všechno jsou pozdravy od ní.
„Mamince bylo sedmdesát, když jí doktoři řekli, že jí zbývají tři měsíce života,“ začala Marta vypravovat svůj příběh. „Byla klidná, ale já se ocitla v tunelu, klopýtala jsem ve tmě a nepomohl mi manžel, děti, nic nepomohlo, musela jsem se z té tmy dostat sama.
Jednou, to už se blížil konec, mi maminka řekla, že bude pořád u mě, pořád bude vědět, co dělám. Zeptala jsem se, jak poznám, že jsi u mě, a ona se usmívala. Poznáš to, holčičko! Víš, že jsem ti nikdy nelhala! Až se při mém pohřbu stane to něco, budeš vědět, že jsem to já. Vždycky to budu já.
Uvěřila jsem jí.
Maminka brzy na to odešla, byl pohřeb, já seděla v první řadě, koukala na rakev a říkala si, tak mami, kdy už se konečně stane to tvoje něco? Kdy?
Ve chvíli, kdy řečník začal před plnou obřadní síni mluvit, mě „něco“ zašimralo na nose. Snažila jsem se nekýchnout, ale kýchla jsem.
Mami, nech toho!
Pozdrav pánbůh, ozvalo se z několika stran. Chvíli po mně kýchla dcera, hned po ní syn, potom manžel.
Obřadní síň se vlnila kýcháním a úsměvným šepotem, pozdrav pánbůh, pozdrav pánbůh, a já si říkala, mami, a co Péťa? Co tvůj bratr? V tu chvíli kýchl i on. A pořádně! Na celou obřadní siň!
A co Dáša s Olinou, ptala jsem se dál. To byly maminčiny největší kamarádky, seděly za mnou a právě teď začaly kýchat obě!
A tak se v obřadní síni kýchalo během celého smutečního proslovu a my všichni jsme si navzájem šeptem přáli, pozdrav pánbůh, pozdrav pánbůh, jako bychom říkali amen..."
