Tak už se dostala i k nám, sice s jistým zpožděním a zatím jen poskrovnu; ale ani v ohledu chřipky jsme tedy nezůstali za Evropou.
Takhle začala úvaha Karla Čapka, která vyšla v Lidových novinách, v Denních zprávách, 29. ledna v roce 1931. Jmenovala se: O té chřipce.
A takhle Karel Čapek pokračoval:
"Nuže, je tudíž na místě udělit nemocným, zdravým a zejména těm, kdo se chřipky bojí, několik, ne sice odborných, ale dobře míněných rad:
1. Jakmile poznáte, že vám je tak nějak divně, a jakmile na sobě zjistíte horečku, zůstaňte doma a vlezte do postele, ale hlavně nechoďte mezi lidi a nedýchejte jim pod nos, hekajíce a bědujíce, že máte chřipku. Každý, kdo si svým bližním naříká, že má chřipku, zaslouží jednu do zad, ne proto, že je vůbec protiva, ale proto, že chřipku nebo rýmu roznáší.
2. Když už marodíte, vemte si dobrou knížku a čtěte, abyste aspoň nestonali nadarmo.
3. Posléze neříkejte každé rýmě, kašli, angině, katarům, bolení hlavy a jiným svízelím, že je to chřipka.
Zbytečně jí tím děláte reklamu a ztěžujete život všem hypochondrům, kteří náhodou ještě kašel nebo rýmu nemají a bojí se skoro dýchat, aby nevdechli nějakého toho Pfeiffrova bacila nebo jaký neřád.
Čím míň se bude o chřipce povídat, tím dřív přejde – už z nedostatku veřejného zájmu.“
Ale pojďme do roku 2020.
Na okamžik, kdy mi došlo, že to, co začalo v Číně, zasahuje i k nám, nikdy nezapomenu. Bylo to začátkem února, měli jsme od deseti hodin zahajovací zkoušku v Činoherním klubu, přijela jsem kolem půl desáté z Kolína na Hlavní nádraží, metrem jsem přejela k Muzeu, vyšla jsem na Václavské náměstí a zůstala jsem šokovaně stát!
Václavák byl skoro prázdný! Takhle prázdný býval začátkem devadesátých let, když jsme zkoušeli v sobotu a já přijela po deváté z Kolína! Ale teď je rok 2020! Je všední den! Půl desáté dopoledne! Posledních několik let mám pocit, že se přes Václavák brodím mezi cizinci hlavně z východní Asie a ti byli najednou všichni pryč...
Od toho dne turisté ubývali a ubývali, nejenom na Václavském náměstí, ale i ve vlacích a v metru. Na Hlavním nádraží se objevily modré barely s desinfekcí, stejný barel přibyl i na nádraží kolínském. Vlaky začaly být nejenom čisté, ale i poloprázdné. Manželské dvojice, které jsem nikdy neviděla pospolu, začaly svorně vyrážet na nákupy do supermarketů, aby přivezly zásoby všeho možného minimálně do roku 2025. Když jsem si chtěla v drogerii koupit dezinfekční ubrousky do vlaku, zjistila jsem, že nic takového už dávno nemají a mít nebudou, a tak jsem si koupila alespoň dvě desinfekční mýdla, která jsou vynikající, ale v regále na mě čekaly jenom proto, že zákazníci chtěli pouze tekutou desinfekci.
Tak jsem si dala pár předsevzetí. Nebudu panikařit. Nebudu si s nikým podávat ruce. Budu si udržovat od ostatních bezpečný odstup. Budu si mýt pečlivě ruce a to tak, že nejlépe furt. A také budu věřit naší vládě a žít pokud možno tak, jak jsem zvyklá.
Jak řekl Karel Čapek v roce 1931: "Čím míň se bude o chřipce povídat, tím dřív přejde – už z nedostatku veřejného zájmu."
P. S.
Prosím vás, a neptejte se pořád mé dcery Rity, co mamka? Ona vám odpoví, zkouší, jezdí do Činoheráku a vy se zděsíte. Cože?! Ona jezdí do Prahy?!
Díky vám mi teď moje dcera pořád volala a ptala se, jestli jsem v pořádku. Dneska jsem jí už naštvaně řekla, proč se mě pořád ptá, že mi NIC není a ona vás všechny napráskala! Takže klídek, ano? Klídek!
