Kabáty se začínají nosit v listopadu, v prosinci, že? Takže někdy v té době jsem si v roce 1968, kdy už bylo jasné, že tady Rusové zůstanou, našila na spodní stranu klopy zimního třičtvrtečního kabátu, židovskou hvězdu.
Narodila jsem se v roce 1950 a protože babička ovdověla dva roky předtím, upnula se na rodinu své dcery a na její děti, svá vnoučata.
Bratr Kája se narodil v roce 1948 a já o dva roky později. Ze svého raného dětství si pamatuju, jak nám babička s maminkou ukazovaly, kde bydleli Židé, kteří chodili k dědovi do holičského krámku nebo na ochotnická představení, která si psal, režíroval je a hrál v nich skoro s celou rodinou a babička napovídala.
Těch domů, kde Židé bydleli, bylo hodně. Po válce se jich vrátila hrstka.
"Stáli jsme na chodníku, když šli Židé do transportu. Pak jsem uviděla spolužačku Ritu," vyprávěla mi maminka a ukázala mi místo v Pražské ulici, kde stála. "A Rita se na mě v tu chvíli podívala. Trochu jsem zvedla ruku a ona na chvíli zavřela oči. To bylo naše rozloučení. Nevrátila se."
Maminka s babičkou se často zastavovaly s lidmi, o kterých nám potom vyprávěly, že to byli Židé, kteří se po válce vrátili domů. Cítila jsem k nim tak obrovskou úctu, že jsem si před jedním pánem, o kterém jsem od nich věděla, že se vrátil jako jediný z rodiny, chtěla kleknout. Vážně. Vypravování maminky a babičky ze mě udělalo obdivovatelku Židů. A nejenom to. Přála jsem si být Židovka.
Když jsem si na podzim v roce 1968 našila na spodní klopu kabátu žlutou šesticípou hvězdu, bylo to proto, že jsem si připadala stejně jako Židé v době holokaustu. Nesvobodně. Bez budoucnosti. Bez důstojnosti. Ale s trochou naděje, že se svoboda vrátí.
Možná, kdyby seniorskou ombudsmanku Lenku Tarabovou provázela dětstvím moje babička s maminkou, že by si při nedělních protestech proti vládním opatřením a očkování, žlutou šesticípou hvězdu nepřipnula.
