Moje babička (1898) měla několik sester, ale nejvíc jsem znala světoběžnici pratetu Babetu, která vypadala jako panenka, ve Vídni tancovala na stole, jezdila na koni a všichni muži ji obdivovali - jak mi říkala v mých pěti letech.
Když ve svých padesáti letech ovdověla, přestěhoval ji můj táta zpátky do Kolína a bezdětná prateta Babeta si brzy našla v Kolíně milence Marka, který byl ženatý, a také přirozeně vplula do naší rodiny a stala se její součástí, k čemuž patřilo i to, že si mě a brášku Káju přitahovala svou holí za naše krčky k sobě, dovolila nám sedět na klíně a hrát si s balónky, jak říkala svým ňadrům a já si s nimi opravdu jako s balónky hrála.
S mojí babičkou spolu chvíli mluvily a chvíli se hádaly, až se jednou stalo, že Babeta přišla nečekaně za babičkou na návštěvu do jejího přízemního bytu v domě, kde jsme v prvním patře bydleli také, a našla ji sedět Markovi na klíně, což babička vysvětlovala tím, že ji slyšeli, jak jde a udělali to z legrace, a k tomu jsem se už nějak nachomejtla...
Pamatuju si, jak se Marek kolem mě prosmýkl a utíkal dlouhou chodbou ke dveřím na ulici, z bytu babičky se vyřítila Babeta a za ní babička, začaly se prát, přesunuly se do té dlouhé chodby a tam se praly dál, pozorovala jsem je pobaveně, protože jedna druhé chtěla rvát vlasy, ale nedařilo se jim k nim dostat.
Když se pomalu, ale za neustálého řevu, dostrkaly ke dveřím na ulici, přiběhla maminka s tátou, boj sester, když zjistily, že mají diváky, nabral na intenzitě, nakonec táta Babetu vystrčil na ulici a zabouchl dveře a maminka držela babičku, která vykřikovala, ať ji pustí, že tu kurvu zabije, a že za všechno může můj táta, protože tu kurvu přistěhoval z Prahy zpátky do Kolína a pak si všimla mě a začala ječet na mě.
"Opovaž se, s ní mluvit! Na ulici se jí vyhneš! Slyšíš?! A k ní už nikdy nepáchneš!"
"Chodím si k Babetě hrát s Plaváčkem," řekla jsem omluvně, protože Plaváčka, bakelitovou panenku, kterou měla Babeta posazenou na honosně ustlané posteli, a která měla každý týden nový, uháčkovaný obleček, jsem milovala.
"Já ti říkám, že k ní už nikdy nepáchneš," ječela babička a napřahovala se na mě, ale to už zasáhl táta, řekl, matko, pojďte k nám nahoru, nedělejte kravál po baráku a na Mášenku neřvěte!"
Když o tom teď přemýšlím, úplně jsem zapomněla, že se mě tehdy táta, který mi říkal Mášenko, takhle hezky zastal.
Uběhlo víc jak třicet let. Pětaosmdesátiletá Babeta přestala chodit a dostala se do domova důchodců mimo okres Kolín. Maminka s tetou za ní jezdily vlakem a my s panem Fuchsem a synem Filipem, na kolech.
"Irko, řekni jim, ať jdou na chodbu," kývla jednou Babeta na pana Fuchse a na Filipa. "Chci ti něco říct." Když odešli, naklonila se ke mně.
"Piš mi dopisy." Překvapilo mě to. Jezdili jsme za ní často, nikdy jsem jí nepsala, tak proč najednou...
"Ty chceš, abych ti psala dopisy?"
"Irko, nechtěj, abych si myslela, že seš jako tyhle baby," kývla pohrdavě na pokoj, kde s ní ležely tři staré dámy. "Říkám ti, piš mi dopisy! Chodí sem na pokoj údržbář. Včera jsem ho poprosila, ať mi přečte něco z novin. Sedl si vedle mě, přitiskl mi svoje stehno semhle," ukázala na svůj bok, "a četl. Irko, já cítila mrazení po celým těle! A horko! Celá jsem se třásla vzrušením! Bylo to nádherný! Piš mi každý týden dopisy a on mi je bude číst!"
Slíbila jsem, že jí budu psát každý týden dopis a Babeta spokojeně přikývla.
"Tak je už zavolej zpátky. Jak jste za mnou přijeli?"
"Na kolech."
"Aha. Myslela jsem, že autem. Dala bych vám na benzín."
Druhý den jsem napsala Babetě první dopis. Na stroji. Bylo to rychlejší a údržbáři se to bude líp číst. Poslala jsem ho, ale než jsem stačila poslat další, přišel mi pohled, na kterém bylo kostrbatým písmem napsáno:
"Irko, ty seš úplně blbá! A údržbář taky. Ty malý písmenka nepřečtu. Už mi nepiš!"
Nikdy jsem se od ní nedozvěděla, proč tehdy předčítání s údržbářem nedopadlo, jak si přála. Byla jsem těhotná, jezdit na kole jsem se bála, Babeta brzy na to odešla za svojí sestrou, se kterou se praly v dlouhé chodbě našeho domu a mně se narodila Rita...
