Když se z předsíně ozvalo tohle zavolání, přiznám se, že jsem od počítače vyskočila poměrně svižně! Pár facek, to jsou facky dvě, říkala jsem si cestou k panu Fuchsovi. Pravou rukou na levou tvář a levou rukou na pravou!
Jeho zavolání předcházelo půl hodinové hledání klíčů, které jsem mu hledat nepomáhala, protože když přišel, odemkl si, to znamená, že klíče měl a teď jsou někde v bytě. Půl hodiny hledal, nadával, hledal a nadával.
"Pojď a dej mi pár facek," ozvalo se znovu. "Zasloužím si je! Už jsem je našel! Dej mi pár facek," pobízel mě k akci, já si před něho stoupla a vlepila mu nádhernou facku přes celou tvář. Druhou facku jsem mu už dát nestačila, protože překvapeně vyjekl, chytil se za tvář a ustoupil ode mě do bezpečné vzdálenosti.
"Cooo...?! Co děláš?!"
"Chtěl jsi dát pár facek! Ještě ti mám dát jednu!"
"Ale to se přece jenom tak říká! Pár facek?! Au... tys mi dala facku?!"
Překvapeně na mě koukal a mnul si levou tvář. A mě svrběla levá ruka, která čekala, že mu vlepí druhou facku.
"Pár facek, jsou dvě facky! Třikrát jsi na mě volal, abych přišla a dala ti pár facek! Za trest, že sis zašantročil klíče a půl hodiny jsi je hledal!"
"Já jsem ale nečekal, že... to se přece říká... jdu zavolat Ritě, že mě mlátíš!"
Zasmála jsem se. Jak znám naši dceru, řekla by mu, škoda rány, která padne vedle!
"Ty se směješ?! Ty mě málem zmrzačíš a směješ se tomu?!"
"Sám sis o to řekl! A několikrát! Ireno, pojď sem! A dej mi pár facek!"
"Ale já jsem nevěděl, že to opravdu uděláš?!"
Vrátila jsem se k počítači, kam za mnou za chvíli přišel.
"Mám pracovní schůzku. Můžu tam jít takhle?"
Podívala jsem se, jak je oblečený a přikývla jsem.
"Ale je tam chladno! Vem si nějakou bundu."
"Já nemyslím oblečení! Myslím tu napuchlou tvář! Je to vidět?"
"Ne. Nemáš nic napuchlýho. Spíš bych řekla, že máš levou tvář proláklou. Od tý facky. Chtělo by to opravdu ještě jednu!"
"Kdybych věděl, že umíš takhle dávat facky, tak bych to nikdy neřekl!"
"No vidíš. Jsme spolu čtyřicet jedna let a pořád tě překvapuju. Kdo to má?"
