V létě, v roce 1990, jsme poprvé vyjeli “na západ“. Důvodů, proč se pro mě tato dovolená stala nezapomenutelnou, je několik…
Ritě bylo sedm a Filipovi patnáct. Hlídala je moje maminka, a i když jsme jeli na týden, měla o nás strach. Mobily nebyly a my jeli přes Rakousko do Itálie. Poprvé jsme jeli autem někam, kde jsme to neznali, nevěděli jsme, kde budeme spát a počítali jsme s přespáváním v autě, vezli jsme si jídlo, malý vařič, pití. A peníze tak akorát.
Hned za hranicemi mě začalo bolet srdce z plných obchodů. Ne proto, že bych toužila po věcech, na které jsme neměli, ale cítila jsem depresivní smutek nad tím, kde jsme jako země mohli být také, kdyby…
Potkávali jsme československá auta a všichni jsme na sebe radostně mávali a blikali. Jsme svobodní! A jsme tady! Všichni jsme tady!
První noc jsme přespali v autě na parkovišti a druhou noc, před italskými hranicemi, jsme přespali v malém hotelu a ráno jsme vjeli do Itálie.
Všechno bylo pro nás nové, barevné, voňavé, slunečné, i když jsme několik nocí za sebou přespávali v autě vedle „našeho“ pole s kukuřicí. Byl tam klid, velký statek na dohled, ale bezpečně jsem se necítila. Kukuřice totiž šustila tak, že jsem nevěděla, jestli v ní není někdo schovaný a nepozoruje nás. Ale zvykla jsem si.
Odtud jsme vyráželi na pláž, ale i do Benátek, kde jsem si na Náměstí svatého Marka dala kafe, které stálo na naše peníze sto korun! Poprvé v životě jsem pila tak drahé kafe, ale jeho nezapomenutelnou chuť cítím dodnes.
Vlastně jsem na tuhle dovolenou jela proto, že jsem toužila po hodinkách s velkým ciferníkem. To byla moje jediná touha. Jednou jsme si šli koupit jogurty do obchodu, kde měli i hodinky. A jedny vypadaly přesně jako hodinky mých snů. Stály tolik, kolik dva jogurty, a když pan Fuchs viděl, jak se tvářím, koupil mi je místo jogurtů. Před obchodem mi je chtěl připnout na ruku, protože já byla rozklepaná štěstím, a když se na ně podíval blíž, řekl, víš, že jsou na ciferníku dvě divadelní masky?
Vzhledem k tomu, že jsem v té době byla u divadla už dvaadvacet let, byly tyhle hodinky z obchodu s jogurty, dárkem opravdu pro mě. Jakmile jsem je měla, v Itálii mě už nic nedrželo. Chtěla jsem domů, za dětmi.
Vyrazili jsme k rakouským hranicím a hned jak jsme je přejeli, zastavili jsme u starého hotelu. Majitelka byla usměvavá stará dáma, a když nás vedla k našemu pokoji, významně mi tiskla ruku. Určitě si myslela, že mě pan Fuchs sbalil někde u silnice. Já si zase o ní myslela, že měla tenhle hodinový hotýlek už za války. Ale každopádně jsme si obě padly do oka.
V koupelně jsem zjistila, že nevím, jak pustit vodu. Sedla jsem si na vanu a chtělo se mi brečet, naštěstí pan Fuchs nakoukl dovnitř a vodu pustil páčkou, která byla schovaná vzadu za baterií.
Postel měla matrace naplněné slámou, ale protože jsme skoro po týdnu konečně nespali v autě, nevadilo nám to. Akorát… když jsme se milovali, tak mě ta sláma nezapomenutelně píchala, a když jsem do zad v jedné vteřině dostala několik píchanců, uvědomila jsem si, že se mi ve čtyřiceti letech plní můj erotický sen, milovat se na slámě…
Druhý den jsme s majitelkou bohatě posnídali, šla nás vyprovodit před hotel a na rozloučenou mi významně tiskla ruku, jako by říkala, holčičko, až tě zase někdo sbalí u silnice, víš, kam máš jet!
Mysleli jsme, že se ještě jednou vyspíme v autě, ale nakonec jsme od italských hranic jeli z mé nezapomenutelné dovolené, na jeden zátah domů...
Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES v pondělí, 18. září 2017.
