V listopadu ke mně přicházejí vzpomínky. Určitě je to Památkou zesnulých na jeho začátku i blížícími se Vánoci na jeho konci. Tentokrát ke mně v listopadu přišel František.
Bylo mi osmnáct, když jsem začala pracovat v kolínském divadle. Ráno jsem čtyři hodiny uklízela a večer uváděla.
Při představeních mělo službu několik hasičů a jeden z nich byl František, kterého měl pod dohledem jeho otec, který také uváděl. Když jsem poprvé uviděla Otíka z filmu, Vesničko má, středisková, jako bych viděla Františka! Byl v divadle šťastný stejně, jako Otík byl šťastný s panem Pávkem.
Kdyby začalo v divadle hořet, museli bychom nejdřív dostat do bezpečí Františka, říkali jsme si často s úsměvem, protože nám bylo jasné, že chodí s otcem do divadla jenom proto, aby byl mezi lidmi.
Mně bylo osmnáct, jemu dvaadvacet. Když jsem uváděla, stál kousek ode mě, jako by mě hlídal, a když jsem měla čas, rád si se mnou povídal.
Pracoval v kolínském zahradnictví a před každým představením se mě ptal, jakou kytku chci přinést.
„Vypěstuj mi růži v květináči,“ řekla jsem jednou a František spokojeně přikývl.
„Vypěstuju.“
„Ale musí být černá!“
„Neexistuje.“
„Existuje.“
„Neexistuje,“ opakoval František zvýšeným hlasem, ale já trvala na svém.
„Prostě chci černou růži v květináči.“
A František se možná poprvé a naposledy v životě rozzlobil a začal na mě křičet.
„Ireno, už jsem ti řek, že černá růže NEEXISTUJE!“
Koncem roku 1969 za mnou přišel s pravou rukou za zády a tvářil se důležitě.
„Tak jsem se dal na politiku.“ Zarazilo mě to. Proboha! František a politika?!
„A co děláš, když ses dal na politiku?“
Natáhl ke mně pravou ruku s novinami.
„Čtu Ruďasa.“
Ruďas alias Rudé právo, byl deník Ústředního výboru Komunistické strany Československa.
Jednou za měsíc jsme v neděli hráli odpoledne i večer. Přišli jsme do divadla kolem čtrnácté hodiny a domů odcházeli po dvaadvacáté.
František za mnou pokaždé před večerním představením přišel, chvíli kolem mě přešlapoval a pak řekl svou oblíbenou větu, která mě pokaždé rozesmála a často ji používám i dneska, v Činoherním klubu.
„Ireno, my jsme otroci kultury!“
Po dvou letech jsem přestala uklízet a uvádět a začala jsem napovídat. František chodil pořád s tatínkem do divadla, pak tatínek umřel a František, který už nikoho neměl, se v květnu 1989, ve svých třiačtyřiceti letech, dostal do kolínského Domova důchodců, kde spokojeností rozkvetl! Bylo o něho postaráno a navíc měl volnost, o jaké se mu s tatínkem nesnilo!
S kamarády chodil na fotbal, rád se procházel po náměstí, když tam byly trhy a protože je u Domova důchodců vlaková zastávka, často jezdil pantografem jednu stanici na kolínské nádraží a dalším vlakem se vrátil. Jízdenka ho stála pouhou jednu korunu, jak mi jednou nadšeně hlásil.
A také začal „kouřit“! Nehnutě stál, nemluvil, hrdě držel zapálenou cigaretu v natažené ruce, několikrát ji dal k ústům, a pak ji, skoro celou, pečlivě zašlápl – hasiče v sobě nezapřel - a odnesl do koše.
Když jsem začala v roce 1994 dojíždět do Prahy do Činoherního klubu, už jsme se s Františkem potkávali jenom občas, v pantografu, na nádraží nebo na trhu. Že v květnu 1995 odešel z kolínského Domova důchodců do ÚSP BUDA, kde v roce 1996, v necelých padesáti letech, zemřel, jsem se dozvěděla až po čase...
… Františku, a teď mě dobře poslouchej! Představ si, že černá růže v květináči existuje, ale ten tvůj Ruďas NEEXISTUJE už pěknou řádku let!
Tento fejeton vyšel 25. listopadu 2019 v Magazínu ONA DNES.
