Někdy se prostě urodí. Dneska ráno mě na kolínském nádraží naštval kamarád, profesor v důchodu a při čekání na metro na Hlavním nádraží, mě pro změnu potěšil neznámý bezdomovec.
Čekala jsem v hale kolínského nádraží, až se na tabuli objeví, ze kterého nástupiště v 09.10. odjede do Prahy můj vlak.
Kolem mě se hnal můj kamarád, profesor v důchodu, který si byl v trafice na nádraží pro svůj oblíbený časopis. Zastavil se u mě, a po pár osobních a vzájemných informacích, došlo na volby.
"Já ti nevím, koho budu volit," posteskl si.
"Já volím Drahoše," ukázala jsem na plechovou placku s Jiřím Drahošem, kterou jsem si přidělala na ucho tašky.
Zavrtěl odmítavě hlavou.
"Je to vítač, chce sem migranty! Podepsal petici!"
"Četl jsi ji?"
"No... nečetl. Ale říkala mi to známá..."
"Kdyby ti ta známá řekla, že všem profesorům - důchodcům se bude od roku 2019 strhávat pět stovek za to, že blbě učili - taky bys tomu věřil?" Překvapeně se na mě podíval a já ukázala na tabuli, kde se konečně objevilo "moje" nástupiště.
"Musím jít. Jede mi to ze čtvrtýho... ahoj!"
Naštval mě. Vždycky to byl chytrý, objektivní kluk. Stárne? Nebo blbne? Asi obojí...
Na Hlavní nádraží jsme přijeli přesně a já šla na metro, které mi ujelo před nosem. Nevadilo mi to. Bylo pár minut po desáté a veřejná generálka začíná v Činoherním klubu až v jedenáct hodin.
Koukala jsem po lidech a všimla jsem si muže, který mezi nimi chodil, pokaždé jim něco řekl, oslovení se odvrátili, muž šel dál a pak zamířil ke mně.
"Dobrý den, slečno. Prosím vás, nám chybí osm korun na víno, neměla byste..."
Pobavil mě. Slečnou, i tím, že nelhal.
"Jestli já jsem slečna, tak vy jste slepej!"
Provinile se usmál, ale stál u mě dál. Vzpomněla jsem si, že mám v kapse bundy korunu a vytáhla jsem ji.
"Mám korunu. Tak vám ji dám a už vám chybí jenom sedm korun!" Rozzářil se.
"Děkuju vám! Děkuju moc! Děkuju! A přeju krásný večer!"
