Jarda a Tonda, čerství důchodci, byli nerozluční kamarádi celý život. Chodili spolu do školy, oba se vyučili zedníky, a byli spolu dokonce i na vojně. Po vojně se oženili, i když se jim do ženění nechtělo.
„Jardo,“ řekl tehdy Tonda, „oženit se musíme, i děti musíme mít, protože jinak by o nás všichni říkali, že jsme divní.“ Jarda přikývl.
„Máš pravdu, Tondo. Musíme. Nikdo o nás nesmí říct, že jsme divní.“
Obě rodiny bydlely na novém sídlišti kousek od sebe, a všichni společně prožívali víkendy, svátky, narozeniny, Vánoce, Silvestry, Velikonoce, jezdili společně na návštěvu příbuzných i na společné dovolené, a i když se zdálo, že ti dva jsou spokojení a nic jim nechybí, často si nejen mezi sebou, ale i před svými manželkami posteskli, jak by jim bylo dobře, kdyby po vojně zůstali sami...
Časem došlo k přirozenému rozdělení na dvě skupiny. V jedné skupině byl Jarda a Tonda. Pracovali spolu ve stejné stavební firmě a protože se vypracovali na mistry cechu zednického, jezdili po všech důležitých stavbách i mimo domov, a když přijeli domů na víkend, chodili na melouchy, aby se jejich rodiny měly dobře – ale jak jste už jistě pochopili, na melouchy chodili hlavně proto, aby spolu byli i o víkendu.
Ve druhé skupině byla Jardova žena Milena se syny Tomášem a Lukášem a Tondova žena Jarmila s dcerami Lenkou a Vlastou. Tahle skupina se naučila žít samostatně a spokojeně, bez manželů a otců. Ti si žili také svůj samostatný a spokojený život, nosili domů peníze, jejich rodinám nic nescházelo, a i když se ti dva občas rádi napili, nepřeháněli to, a co je také důležité, jiné ženské než ty jejich, je nezajímaly.
Ale časy se mění i doba je jiná.
Děti vyrostly, dostudovaly, založily si své rodiny a Milena s Jarmilou zůstaly ve svých bytech samy. Nevadilo jim to. Své muže nikdy nepotřebovaly, naučily se žít bez nich, dokázaly samy vychovat děti i chodit do práce, měly své koníčky, své přátele a kamarádky, svůj klidný, samostatný život.
Jenomže když se obě staly čerstvými důchodkyněmi, jejich klid se zbortil, s čímž nepočítaly.
Jarda a Tonda, pokud spolu nebyli někde na melouchu, se totiž navzájem navštěvovali, a když se jejich návštěva protáhla, jeden nebo druhý přespal v bývalém dětském pokoji, ze kterého se nyní stal pokoj pro hosty, kde byl jediným a pravidelným hostem buď Jarda nebo Tonda.
Když Jarda jednou řekl Mileně, aby dala z Tondova pokoje pryč ty její serepetičky, vázičky a dečky, protože se to Tondovi nelíbí, Milena se naštvala a zavolala Jarmile.
„Co s nimi budeme dělat, Járy,“ zeptala se nešťastně, když Jarmile popsala, jak se z jejich pokoje pro hosty, stal „Tondův pokoj“.
„Oba je vykopeme,“ zazněla odpověď naštvané Jarmily, protože ona zase musela dát do „Frantova pokoje“ ledničku, aby ji měl v noci po ruce a nemusel chodit do kuchyně.
„Myslíš jako rozvést se,“ zeptala se nejistě Milena a Jarmila se rozesmála.
„ Kdepak rozvod! To si radši počkám, až budu vdova! Mám plán!“
Její plán byl ďábelsky jednoduchý. Zdědila po své mamince dvoupokojový byt. Jarda a Tonda ho dali do pořádku a Jarmila se ho chystala pronajímat.
„Ať si jdou tam! Konečně budou na stará kolena spolu. Celý život si to přáli!“
„Járy, ty jsi geniální,“ vykřikla šťastně Milena a za týden byl byt pro oba pány připravený.
Když tam Jardu a Tondu pozvaly a pánové už ode dveří začali nadšeně vzdychat, že by oni dva takový byteček brali od minuty, řekla Jarmila dvě slova.
„Je váš.“
Jojo. Časy se mění i doba je jiná...
