Titulek článku Rudolfa Černíka vyprovokoval mou zvědavost. "Fandíte, máte padáka. Angličanku prozradily kamery ve Wembley, přišla o práci." Kvůli fandění? Proč? Byla to snad cizinka? Šéfy naštvalo, že nefandila Anglii?
První věta článku ještě pokračuje v klamném obsahu titulku. Jistá sedmatřicetiletá Nina Farooqiová je po triumfu Anglie v semifinále fotbalového Eura bez zaměstnání.
Ale už v následující větě se dozvíme pravdu.
Nina se v práci omluvila, že jí není dobře. Chápaví nadřízení jí tedy dali volno, ale děvče místo toho, aby doma leželo, zamířilo hupky dupky do Wembley na utkání proti Dánsku.
V davu by se určitě schovala a na její lež by nikdo nepřišel, ale to by nesměla bouřlivě slavit gól svého týmu.Tak bouřlivě, že ji zabrala kamera, a jásající Nina, která měla doma ležet se zdravotními problémy, se rozletěla do světa, a doletěla i k benevolentním šéfům, kteří jí dali volno právě kvůli jejim zdravotním problémům...
To skoro čtyřicetileté děvče lhalo svým šéfům a dostalo od nich po právu padáka. Lhát se nemá.
"Kdo lže, ten i krade," říkávala moje babička a já si její slova pamatuju celý život.
V celém článku Rudolfa Černíka není jediné slovo o tom, že Nina dostala padáka oprávněně. Nedivila bych se, kdyby se v Londýně začalo demonstrovat, aby šéfové vzali Ninu zpátky, protože z téhle lhářky se stala celebrita, která se druhý den svěřila deníku The Telegraph, že je nadšená z toho, že je Anglie ve finále, ale že přišla o práci.
"Fotbal je můj život, ale šéfové pro to neměli vůbec pochopení," stěžovala si lhářka redaktorům, místo aby řekla, že ji ztráta zaměstnání mrzí, ale že své šéfy chápe, protože jim lhala. A lhát se nemá. Ani v titulku článku.
Protože kdo lže, ten i krade, viď, babi?
