Před chvíli jsem našla Lidové noviny z 29. března 2018. Schovala jsem si je, abych napsala režisérovi Břetislavovi Rychlíkovi, jakou vzpomínku ve mně vyvolal obsah jeho sloupku, který nazval, Velikonoční smích.
O Velikonocích, píše Břetislav Rychlík, se v kostele rozléhal tak zvaný "smích velikonoční", který byl vyhlazen mravokárci pro jeho nepřístojnost a papež Pius V. ho tak tvrdě potíral, až "velikonoční smích" vymizel.
Dále píše Břetislav Rychlík o protestech mladých lidí. Prezident horních deseti milionů, proti kterému protestovali, je nazval "chudáčky, které je třeba litovat". Na protestech zaznělo, "Miloš mi prdel!", a Břetislav Rychlík se ptá (cituji):
"V kterém jazyce to zní tak poeticky a vtipně? V časech spontánního občanského protestu je vidět, jakou roli hraje smíchová kultura na náměstích českých měst." (konec citace)
A nakonec Břetislav Rychlík vzpomíná, jak s nebožtíkem básníkem Nikolajem Stankovičem, sbírali humor sametové revoluce. Vzpomíná, jak se při generální stávce na náměstí Svobody v Brně, kde bylo snad sto tisíc lidí, prodral k mikrofonu mladý Rom a požádal o vystoupení jménem Romů.
(Cituji):
"Uvedl jsem ho slovy, že k Občanskému fóru a jeho požadavkům se přidávají naši Romové. Mladík předstoupil před davy a řekl: "Já jsem se včera za Lužánkama rozešel s Marcelou a chtěl bych, aby se ke mně vrátila." Dav začal tančit a skandovat: "Marcelo, vrať se! Marcelo, vrať se!"
Pochopil jsem, že tohle nemůžeme prohrát, proti nám stáli zapšklí, do sebe zahledění, nic nechápající starci. Jako dnes." (konec citace)
A teď se dostávám ke své vzpomínce, kterou vyvolal "Velikonoční smích":
V Kolíně se generální stávka "upekla" v místním divadle, a tak jsme my, divadelníci, šli v čele průvodu a postavili jsme se kolem tribunky. Na náměstí bylo několik tisíc lidí, na tribunce se střídali řečníci, a když jeden z nich skončil, začala se na tribunku hrabat herečka Lumská. Zhrozili jsme se. Proboha, co chce říkat? My jsme na ni zvyklí, ale tady mluvit nesmí! Začali jsme ji tahat zpátky.
„Pojď dolů! Ještě spadneš! Pojď dolů!“
Ale Lumská nás zlobila! Cukala se a dolů jít nechtěla. Lidé kolem nás i na náměstí si našeho přetahování všimli a začali skandovat.
„Nechte ji mluvit! Nechte ji mluvit! Nechte ji mluvit!“
A tak se dostala k mikrofonu. Ale nedosáhla na něj. Nikomu z našich se nechtělo, dát jí mikrofon dolů a Lumská si marně stoupala na špičky.
A lidé na náměstí začali znovu skandovat.
„Dejte jí to níž! Dejte jí to níž! Dejte jí to níž!“
Museli jsme se smát. Tohle by nevymyslel žádný režisér! Nakonec jí někdo dal mikrofon dolů a pak se konečně rozlehl náměstím její jasný hlas.
„Kolín potřebuje novou polikliniku! Ať je poliklinika místo okresního výboru káesčé!“
Náměstí zaburácelo souhlasem a na mě se otočil Standa Aubrecht.
„I takhle vypadá konec vlády jedné strany. Lumská, právě teď, svrhla v Kolíně komunisty.“
Máme rok 2018. Ve všech městech jsou stejná náměstí, jaká byla v roce 1989. A když bude potřeba, zazní na nich opět "velikonoční smích".
Sdílím slova režiséra Břetislava Rychlíka. Tohle nemůžeme prohrát.
