Objevila jsem svůj fejeton, starý deset let. Je opravdu starý, řekla jsem si. Tehdy jsme si ještě ve vlaku povídali! Dneska už by všichni koukali do mobilů, tabletů nebo počítačů. Ale jinak se nezměnilo vůbec, ale vůbec nic!
Vzpomínáte si, jak 28. října 2009 obdržel Karel Gott od prezidenta České republiky Václava Klause, Medaili za zásluhy I. Stupně?
Druhý den nebylo v českých denících důležitější zprávy. Jela jsem ráno do Činoherního klubu na zkoušku, a když jsem se usadila v kupé, kde kromě mě seděli dva pánové a mladá dívka, vytáhla jsem noviny. I pánové měli noviny, a tak netrvalo dlouho, a začali jsme si své pocity o medaili spontánně sdělovat, i když jsme se neznali.
Pánové byli rezolutně proti medaili, určitě by si ji někdo jiný zasloužil víc, tvrdili. Kdo, to nevěděli, ale prý by se určitě někdo našel. Dívka kolem dvaceti let pohrdavě sykla.
„Co pořád všichni máte? Naši to taky včera řešili. Táta dokonce volal kamarádovi. To je přece věc prezidenta, ne? Komu dá medaili a komu ji nedá. Tak co mu do toho každý kecá…“ A já se nadechla a řekla jsem statečně svůj názor.
„Bylo to v sedmé třídě, bylo mi třináct a pamatuju si, jak holky na jednu tabuli psaly GOTT a na druhou MATUŠKA a vedle těch jmen dělaly čárky a ječely a předháněly se, u kterého jména bude víc čárek, a já jsem sice žádnou čárku udělat nešla, ale v duchu jsem fandila Gottovi. Měla jsem a mám ráda jeho písničky, hodí mě pokaždé do dobré nálady, nikdy mě nezklamou. A pak mám ještě jednu vzpomínku. Slečna tu dobu nepamatuje, ale pánové ano. Po osmašedesátém nám začali mizet kamarádi. Emigrovali. Byly to strašně smutné ztráty. A když se po letech začalo mluvit o tom, že Karel Gott emigroval, nikdy nezapomenu na smutek, který jsem v tu chvíli ucítila. A nikdy nezapomenu na to, co mě tehdy napadlo.
„To už nám tady nezůstane nikdo, kdo nám dává radost,“ řekla jsem si tehdy, a když jsme se po pár dnech dozvěděli, že Gott zůstává, nebyla jsem sama, kdo měl radost a komu se ulevilo.“
Pánové přikyvovali, že si na to také pamatují, začali jsme mluvit o Gottově profesionalitě, přidala se i ta dívka, že sice má ráda úplně jinou muziku, ale že Gotta taky může, že je to profík, probrali jsme, jak se udržuje v kondici, že se nebál založit na stará kolena rodinu, jak se chová hezky k dětem - prostě naše cesta do Prahy proběhla v naprosté shodě.
V Činoherním klubu máme na baru každý den položené dvoje noviny. Bulvár a denní tisk. Obojí si kupuje naše barmanka, která do Prahy dojíždí z Berouna a noviny si kupuje do autobusu. Mí kolegové, a přiznám se, že i já, bulvár pokaždé prolistujeme a nejraději z něho nahlas cituje Petr Nárožný.
„Tak copak to tam máme? Cože?! No, to snad ne?! Těhotná?! Ona je těhotná? No, přátelé, ještě že jsem to nevěděl včera, to bych neusnul…“
Samozřejmě, že se mluvilo i o medaili, a mě mile překvapilo, když se všichni rozčilovali nad tím, co jeden z novinářů napsal. Prý Gott celý život „jenom“ bavil lidi.
„A to je málo? Tak on „jenom“ bavil lidi. Kdy už si konečně páni redaktoři uvědomí, že to je obrovský dar, „bavit“ lidi a ne každému se to podaří tak, jako se to daří Gottovi,“ rozčiloval se Petr Nárožný, a když se na stranu Gotta přidal i Ondřej Vetchý, byla jsem na „svého“ Káju hodně, ale hodně hrdá...
