Nepatřím k dětem, které se svých rodičů za jejich životů neptaly. Ptala jsem se. Bohužel, táta odešel, když mi bylo přes třicet. Maminku jsem sice vytěžila, ale pár dnů po její smrti se mě synovec na něco zeptal a já... nevěděla.
Nikdy se nedozvíte od svých rodičů všechno, ať se ptáte nebo neptáte. A nejhorší je, když vám něco prostě zatají.
Začátkem roku 2012 mi kurýr přinesl pozvání do slovenské Pošty pre teba. Nepřekvapilo mě to. V klimkovických lázních u Ostravy, kam jezdím od roku 1995, jsem potkala několik slovenských pacientů a moje knihy se prodávají i na Slovensku - napadli mě tedy pacienti nebo čtenáři.
Druhý den jsem stála před nádražím, můj vlak měl zpoždění, tak jsem tuhle novinku zavolala své tehdy pětaosmdesátileté mamince.
"... mami, vůbec nevím, kdo si mě tam pozval."
"Sestra nebo bratr," odpověděla moje maminka okamžitě a já musela na chvíli ztratit vědomí, protože když jsem se probrala, nevěděla jsem dvě tři vteřiny, jestli jedu do Prahy nebo jsem z ní právě přijela. Nevím, co jsem mamince odpověděla, ale té to bylo jedno a začala do mě sázet informace, které jsem slyšela poprvé v životě.
"Když se táta vrátil po válce z koncentráku, odešel z Kolína do Napajedel. Pracoval tam jako řidič na statku. Statkář měl dceru. Zamilovali se do sebe a ona čekala dítě. Táta si ji chtěl vzít, ale když to řekli statkářovi, tak tátu vyhodil, přes vrata mu hodil jeho kufr a pak na něj pustil psy. A nikdy se nevracej, řval na něj. A táta se urazil. Odjel do Kolína, seznámili jsme se a vzali jsme se."
"Nikdy jste o tom nemluvili..." hlesla jsem.
"Táta mi všechno řekl před svatbou. Řekl, že nikdy po tom dítěti nebude pátrat, tak nebylo o čem mluvit," utnula mě maminka.
"A žes mu to ani nevyčetla, když jste se hádali..." A maminka mě utnula znovu.
"Nebylo co vyčítat."
A tak jsem se do Bratislavy, do Pošty pre teba, těšila na bratra nebo na sestru. A strašně jsem se bála, že tam bude pětašedesátiletý bratr a bude podobný mému tátovi, který zemřel v šedesáti letech. Bude mu strašně podobný! A já, až uvidím svého tátu, budu plakat a plakat a plakat...
Ne, nebyl tam bratr ani sestra. Byla tam kamarádka z Prahy.
Letos mi bude sedmdesát jedna a stále žiju s pocitem, že mám někde pětasedmdesátiletého bratra nebo pětasedmdesátiletou sestru. Když byl táta opilý a to býval často, zpíval si píseň, Oj, Napajedla tam sú, ja gde sa voda točí, a gdo nemá galánky, ja nech tam do ní skočí...
To je všechno, co vím, a nikdy se víc nedovím...
