Brali se před třiceti lety. Oběma je padesát. Mají tři děti. Dcery se brzy vdaly. Mají domy, kde nechybí luxusní vejminek pro maminku. Syn žije a pracuje v Praze a i on má pro maminku bydlení.
Samozřejmě, že všechny tři děti viděly, jak jejich otec maminku bije, i když se maminka snažila, aby si ničeho nevšimly.
Ze začátku jeho bití omlouvala svou neschopností, svými chybami.
Když děti začaly chodit do školy a ona nastoupila do práce, její sebevědomí sice narostlo, ale doma jelo všechno ve stejných kolejích.
On je prostě takový, říkala si. Občas ji potřebuje zmlátit - možná, aby mu lépe chutnal sex, který si po každém zmlácení vynutí? Možná.
O rodinu se staral, postavil dům, všechno opravil, staral se o zahradu, hodně vydělával, pil jenom při oslavách, po jiných ženách nekoukal - co by jiná za takovýho chlapa dala, utěšovala se, když si po výprasku a po sexu prohlížela v koupelně ruce, kde bývaly modřiny nejvíc - to aby věděla, jak se má druhý den obléknout do práce.
Děti odešly z domova brzy. Dcery se vdaly v osmnácti, syn odešel do Prahy na vysokou školu. Zůstala s ním sama.
Ten večer pekla a vařila, on se jí na něco ptal, hned neodpověděla a vzápětí dostala ránu, až upadla pod stůl. Naštěstí to dneska bylo krátké. Možná proto, že peču jeho oblíbený bůček, pomyslela si skoro vděčně, ale vzápětí ji polila vlna vzteku.
V dubnu mi bude padesát a von mě furt mlátí! Bude mě mlátit pořád. I za deset let. Bude mě mlátit i v sedmdesáti.
Jeho matce bylo sedmdesát před půl rokem a ji v tu chvíli napadla otázka, která ji nikdy před tím nenapadla. Otázka, která změnila její další život.
"Co kdyby ňákej chlap takhle mlátil tvoji sedmdesátiletou matku?"
Pomalu se na ni otočil. Bylo vidět, že si to představuje. A pak to řekl.
"Zabil bych ho."
