Pan Fuchs objevil na internetu starý pohled. Bylo na něm napsáno: „Maryša“ provedená od Volného Dramatického Sdružení v Kolíně 15. V. 1913.“
Okamžitě jsem nadšeně ukázala na jednoho z herců.
„To je děda!“
A zároveň mě zalil smutek. Poslední z rodiny, kdo by mi to mohl potvrdil, byla moje maminka, dědova dcera. Tak vida, měla jsem pocit, že jsme si řekly všechno, ale jak je vidět, všechno to zdaleka nebylo.
Když se na mě před rokem obrátila Gabriela, knihovnice z kolínského archivu, s prosbou, jestli bych k nim nepřestěhovala všechno, co se mě týká, knihy, plakáty, fotografie, povídky, fejetony, rozhovory v časopisech - udělala jsem to ráda. S úsměvem jsem si tehdy říkala a říkám si to stále, že je lepší být u profesionálů, než halabala v krabicích, které bůhví kde skončí.
S mojí přítelkyní, spisovatelkou PhDr. Evou Jančíkovou, jsem nedávno mluvila o své třicáté, autobiografické knize, „Když světlo projde špínou, zůstane čisté“, a o mé jednatřicáté knize, která je mojí první knihou pro děti i dospělé, „Mikuš, Julie, Josef, Katka, Petr, Klárka, Karel, Irena, Hana, Rudolf, Marie, Alenka, Ladislav, David, Adélka“. Zklamaně jsem si jí postěžovala, že jsem čekala u obou těchto knih větší zájem a ono - nic. A Eva se usmála a povídá, víš, chtělo by to umřít. Po tvé smrti bude o tvé knihy obrovský zájem. Akorát ty o tom nebudeš vědět a nic z toho nebudeš mít.
Měla pravdu.
P. S. Pan Fuchs pro mě ten pohled na internetu, vydražil. Včera nám přišel poštou. Vzala jsem si na dědu lupu. Je to určitě on.
Mami, mám pohled, kde je děda, když hrál v Maryše!
