Setřepeme skořápku mimina, vyletíme z puberty, doletíme mezi čtyřicátníky, padesátníky, šedesátníky, sedmdesátníky. A pak bychom se už měli připravovat na bezpečné a pokud možno příjemné přistání.
Tři naši příbuzní kolem devadesátky, potřebovali skoro ve stejný čas bezpečně a příjemně přistát a my kolem jsme jim bezpečné a pokud možno příjemné přistání připravili a připravujeme, protože oni na přistání připraveni nebyli.
Během uplynulého měsíce jsem si potvrdila to, co vím už dávno.
Tito naši tři příbuzní nejsou už v čase svého přistání těmi, které jsme znali celý život. Jejich potřeby, tužby, zájmy i city, se změnily a omezily. Ano, pořád jsou to oni, ale uvnitř sebe jsou už jiní a nám vzdálenější.
Jsou spokojení, když mají kolem sebe klid, jsou v čistotě, mají pravidelné jídlo, a když potřebují, mají péči druhých. A mají nás, kteří je navštěvujeme a máme je rádi.
Někteří z těch, kteří jim připravují přistání, si zbytečně vyčítají, že jejich příbuzný, který byl celý život aktivní, měl koníčky, pracoval v dílně, na zahradě - "skončil" takhle. V domově důchodců, v penzionu pro seniory atd. atd. Vyčítají si to zbytečně. Dělají totiž chybu. Vciťují se do svého příbuzného, jako kdyby mu bylo padesát, šedesát. Ale jemu je devadesát! A už si neuvědomuje, o co přišel, co už nemůže dělat, co už nikdy nebude dělat, protože na to už prostě nestačí. Neuvědomuje si to.
A protože si to neuvědomuje, není mu to líto. Netrpí tím. Nevadí mu to.
Je spokojený s tím, že bezpečně a příjemně přistál.
