Volit jsem byla už včera. A dneska ráno, když jsem si před řeznictvím dávala roušku, jsem si vzpomněla na své první volby na podzim, v roce 1971, kdy mi bylo dvacet jedna. K volbám jsem tehdy nešla.
Když jsem to řekla doma, vynadala mi matka, otec i bratr Kája. Prý k volbám musím, protože jdou všichni.
V pátek jsem to přežila, nic se nedělo, my, co jsme ještě nevolili, můžeme přece přijít v sobotu. Byl klid. Koupila jsem si špagety a konzervu leča s moravskou klobásou, a v sobotu ráno jsem se zabarikádovala ve svém malém přízemním bytě po babičce, s okny na dvůr, a řekla si, že vylezu až v neděli po volbách.
Byl to doslova můj černý den, i proto, že jsem zatáhla závěsy, aby to vypadalo, že nejsem doma a svítila jsem lampou, přes kterou jsem přehodila šátek.
Nechápala jsem, proč Kája, který 21. srpna 1969 rozdával na náměstí lístečky s PST! a byl na dva dny zadržený, Kája, který ve Sběrných surovinách, kde pracoval, zachraňoval malé i velké busty prezidenta Masaryka, vykupoval je zpátky a prodával je na náměstí a lidé mu je doslova rvali z rukou, a tak je měl prodané dřív, než ho stačil někdo udat, Kája, který při různých státních svátcích lezl v noci s kamarádem Bobem Bukovským na stožáry u kolínských škol a sundávali sovětské vlajky, proč zrovna tenhle Kája přišel několikrát bušit na moje dveře a vykřikoval na dvoře, Irčo, pojď volit! Přišla i matka a otec. A to ještě nebylo všechno!
Tatínek mé spolužačky z protějšího domu, byl ve volební komisi. Věděl, kde bydlím, a bušil na mé dveře dvakrát! Jednou přišel sám, podruhé ještě s někým. Slyšela jsem, jak tomu druhému říká, všichni už nám odvolili, já nevím, kde ta holka je, doma není, třeba odjela a nestačila se vrátit…
Poslouchala jsem celý den rozhlas po drátě, nic jiného jsem neměla, a tam to do nás, nevoličů, hustili hodně natvrdo. Připadala jsem si jako vyvrhel, protože podle toho, co hlásili každých pět minut, už odvolili všichni, všichni, všichni! A kdo jste ještě nebyli volit, pojďte volit, čeká se už jenom na vás! A víme o vás! Víme o každém z vás, kdo jste ještě nevolili! O každém! Pokoušela se o mě deprese, a zachránila mě jistota, že mám volební právo, nikoli povinnost volit.
Konečně se dveře volebních místnosti zavřely. Večer rozhlas po drátě hlásil, kolik procent občanů volilo, a já si z těch čísel vypočetla, že nás k volbám nešlo přes padesát tisíc. Deprese zmizela.
Páni, říkala jsem si hrdě ve své samotě, v bytě IV. kategorie, který měl okna na dvůr, s výhledem na kanál, u kterého se občas pečlivě myli potkani. Páni, patřím k padesáti tisícům nevoličů!
Dlouho jsem se nepoužitým volebním lístkem chlubila, protože jsem zjistila, že všichni kolem mě, volit byli, ale když jsem ho před lety hledala, nenašla jsem ho.
A včera, 2. října 2020 jsem si udělala reparát. Šla jsem volit poprvé s rouškou a svobodně.
