Babička a vajíčka

Rozhlédla jsem se po supermarketu. Potřebovala jsem podat šampon, ale prodavačka nikde. Jenom nějaký chlap stál kousek ode mě jako tvrdé Y, a koukal. „Mohl byste…“

Rozzářil se a šampon mi rychle podal.
„Omlouvám se, že jsem stál jako tvrdé Y, ale četl jsem, že postižení nemají rádi, když jim zdraví vnucují pomoc, tak…“

Tvrdé Y?! Tomu se říká dokonalý souzvuk myšlenek! Něco takového se mi stalo poprvé v životě! Bylo to jako v knihách, bez kterých bych nemohla být, protože mi nahrazovaly všechno, co jsem nemohla dělat. Od pěti let jsem totiž na vozíku. Jsem taková malá vodní víla! Od pasu nahoru rusovláska s dlouhými, kudrnatými vlasy, ale místo nohou mám hadráky jako dítě.

No co, nikdo není dokonalý! Byla jsem se svým životem spokojená. Měla jsem velkou rodinu, a i když jsem už rok bydlela jinde, ráda jsem se domů vracela. Všichni příbuzní bydleli v jedné vesnici a ti, co se tam nevešli, bydleli v okolí.

Odmalička jsem byla během školního roku v ozdravovnách, kde jsem chodila do školy, a i když jsem se většinou pohybovala mezi více či méně postiženými, a kluci, se kterými jsem později chodila, byli také více či méně postižení, měla jsem spoustu kamarádů i mezi zdravými.

Tvrdé Y se mi strašně líbilo. Zdálo se, že je dokonce i zdravé! Babička by se zbláznila radostí, kdybych jí ho přivezla ukázat! Se zdravým klukem jsem totiž nikdy nechodila a ona si to strašně přála.

„Najdi si, Haničko, zdravého manžela! Ten tě bude na rukou nosit!“

To mi říkala odmalička a mně se její přání líbilo. Panečku, kdyby mě chtěl můj milý nosit na rukou, to by bylo! To by bylo…

… Pořád stál kousek ode mě. Nesmím si ho nechat zmizet u pokladny! Nesmím! Koketně jsem hodila hlavou. Věděla jsem, že se mi vlasy rozletí kolem hlavy. Ráno jsem si je totiž myla! Byly hebké, lesklé, voňavé! Tu vůni určitě ucítí!

Mohlo mu být třicet, vysoký byl akorát, ani malý ani velký. Trošičku se mu dělalo bříško, takové roztomilé minibříško, které se zrovna teď pokouší zatáhnout!

Vypadá jako Marek Taclík, napadlo mě. Kvůli němu jsem byla v Činoherním klubu už šestkrát na Osiřelém západu. Ale výborný tam byl i Jaromír Dulava, co hraje jeho bratra a Michal Pavlata taky… ale Mareček byl boží!

Celý Mareček, rozněžnila jsem se a usmála se na něj ještě víc a on se také usmál a na pravé tváři se mu udělal dolíček! Měl hnědé, kudrnaté vlasy, vepředu trochu řídké, brzy s nimi začne mít problémy, ale to mi nevadí, táta má taky málo vlasů, a jak mu to sluší, a je hezky oblečený, džíny a košilku, strašně se mi líbí chlapi, co nosí košile…

Víte, co patří k mým nejkrásnějším snům?

Představuju si, že vedle mě leží muž. Spí a já mu pomalu rozepínám košili. Jeden knoflíček po druhém, od shora dolů…
„Není vám dobře?“ Otevřela jsem oči a uviděla jeho obličej kousek od svého. „Je vám něco?“

Prohlížela jsem si ho zblízka a bylo mi tak dobře, že bych nejradši spokojeností předla!

„Nic mi není. Strašně se mi líbíte, tak jsem se trochu zasnila…“ Překvapeně se postavil a začal se prohlížet.

„Já se vám líbím? Děláte si legraci? Proč se vám líbím?“ Snažil se zase zatáhnout bříško a já se rozesmála.

„Proč? Máte krásný dolíček! Tady!“ Ukázala jsem na jeho tvář a on se ke mně znovu sehnul. Jemně jsem se dotkla dolíčku a on vzal pramen mých vlasů a začal si ho navíjet na prst.

„A vy zase máte krásné vlasy…“

Ucítila jsem vlnu vzrušení a mohla bych přísahat, že přišla zezdola! Projela nehybnýma nohama! Prohnala se mi celým tělem a vracela se… Vracela!

Nastěhoval se ke mně hned ten den. Bydlel v malém bytě na druhém konci Prahy, s bývalou ženou a s jejím novým manželem. Uvažoval o tom, že časem odejde z Prahy a najde si někde něco s bytem, ale práci měl dobrou, tak to zatím neřešil. Neměl moc věcí. Jeli jsme třikrát a byl přestěhovaný.

Byl můj.

Měla jsem bezbariérový byt, vzdušný, nepřeplácaný nábytkem, s velkým balkonem, kde jsem měla plno kytek. Byla jsem tady šťastná, protože jsem do dnešního dne netušila, že v mé široké posteli chybí Petr…

Když jsem přišla z koupelny, vstal a šel nahý ke mně. Dívala jsem se mu do tváře, protože jsem se styděla podívat se jinam, ale když mě zvedl z vozíku a přitiskl k sobě, ucítila jsem, jak hodně je vzrušený…

Týden jsme nevylezli z postele! Petr si vzal dovolenou a já si užívala poslední prázdniny po maturitě. Můj byt se změnil v ráj. Když jsme konečně z postele vylezli, naložila jsem ho do auta a jela ho představit domů. Všichni z něj byli nadšení a já byla poprvé v životě stoprocentně šťastná.

Poprvé v životě jsem nelitovala toho, že jsem na vozíku! Kdybych nebyla, nenosil by mě můj Petr v náručí! Nikdo se nedivil, když jsme oznámili, že se budeme za měsíc brát. Nebylo proč čekat. Petr mi nahrazoval nohy a já mu dávala lásku, kterou u své bývalé ženy nepoznal.

Na svatbě byli všichni příbuzní. Každý chtěl vidět, jak se jejich Hanička vdává.

„Ten chlap přece nemůže bejt anděl,“ kroutil nad námi hlavou nechápavě prastrýc Ludva, bratr babičky a ta mu dala herdu do zad, jak se sluší na starší sestru. Pětasedmdesátiletý Ludva se zapotácel a vytřeštěně se na ni podíval.

„To máš za to,“ utrousila babička, natřásla si širokou černou sukni se spodničkou a odcházela.

„Za co, proboha,“ zakvílel Ludva a s bolestným výrazem si mi postěžoval. „Vona mi snad vodrazila ledviny!“ Babička po něm přes rameno hodila odpověď.

„Za co? Za pochybnosti!“

A tak od té chvíle už radši nikdo nepochyboval. Můj Petr byl anděl.

Uběhl rok. Během té doby přišel Petr o práci, a já si naopak práci našla. Zavolali mi z ekonomické školy, kde jsem maturovala a dali mi kontakt na firmu, která potřebovala sekretářku.

Manželka majitele firmy byla také vozíčkářka a oba měli pro postižené lidi pochopení. Vytvořili mi pracovní podmínky, o jakých se mi nesnilo. Dostala jsem notebook, mobil, jezdila jsem na služební cesty, brali mě na večeře se zákazníky…

A tehdy se anděl začal měnit v ďábla. Bylo to… bylo to ošklivé. Styděla jsem se jezdit domů. Modřiny na rukou bych tam totiž neschovala. Po dvou měsících se babička vzbouřila, zavolala nám a vynadala. Tak jsme v sobotu dopoledne přijeli. Po obědě si mě babička odvedla do zahrady, sedla si na lavičku a přísně na mě kývla.

„Tak co se děje?“ Vytřeštěně jsem se na ni podívala a pak jsem se rozbrečela.

„Babi… babi… já se chci rozvést!“ Zkameněla a koukala na mě bez mrknutí oka. „Babi… on se strašně změnil! Je na mě sprostý! Hrubý! Nadává mi! Ponižuje! Nelíbí se mu nic, co udělám!“

Čekala jsem, že mě babička obejme, ale ona se ani nepohnula.

„Ty sis něco začala s tím svým šéfem, Hanko?“

„Ne, babi… Petr na něho sice žárlí… pořád mi ho předhazuje… ale nevěrná mu nejsem. Prostě mu najednou na mně všechno vadí! A nejvíc to, že on, zdravý, je nezaměstnaný a já, mrzák, mám práci. Babi… to už není anděl…“

Nevěřila mi. Nikdo mi nevěřil. Všichni byli na jeho straně. Nakonec podal žádost o rozvod Petr a to všechny utvrdilo v tom, že za všechno můžu já.

„Babi, když jsem mu řekla, že podám žádost o rozvod, řekl, že to nepřipadá v úvahu, aby se s ním rozvedla vozíčkářka! Proto podal žádost on…“ Snažila jsem se babičce říct i jiné věci, ale nechtěla nic slyšet. Věděla jsem proč. Zdravý anděl, který mě nosil na rukou, se ode mě vzdaloval…

Rozvedli jsme se. Petr se odstěhoval. Našel si práci i jinou ženu.

Jednou jsem měla auto v opravně, tak mě k našim přivezla kamarádka, ale zavolali ji z práce a musela se nečekaně vrátit do Prahy.

„Poprosím šéfa, aby pro mě dojel,“ uklidnila jsem ji, když si dělala starosti, jak se dostanu zpátky, ale babička mě zaskočila.

„Nikoho prosit nebudeš! Přijede pro tebe Petr. Teď jsem mu volala, jestli nemá čas. Byl rád, že jsem mu zavolala. Za chvíli je tady.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že nás babička chce dát znovu dohromady. Nevymlouvala jsem jí to. Po rozvodu jsem už jenom mlčela. Kdybych jim řekla, že jsem byla psychicky i fyzicky týraná žena, nevěřili by mi. Petr se totiž před nimi do poslední chvíle choval jako anděl… Hajzl.

Když za hodinu přijel, se slzami v očích se se všemi vítal. Špinil mi můj domov! Chtěla jsem, aby odtud co nejdřív zmizel, tak jsem se sbalila, sedla si na místo vedle řidiče a rychle jsem se rozloučila.

„Za týden mě tu zase máte. Tentokrát už přijedu svým autem! Je to nejjistější!“ Petr se na mě usmál.

„Stačí říct, Haničko, a já tě domů kdykoli odvezu a zase tě přivezu. A rád!“ Babička dojatě polkla a kývla bradou na plato vajíček, které držela před sebou.

„Péťánku, vždycky jsi měl rád míchaná vajíčka! Tak tady jsem ti ji pár připravila! Za to, že jsi dojel pro naši Haničku! Kam si je dáš?“ Petr se dojetím málem rozbrečel, chvějícím hlasem babičce poděkoval a pak ukázal přede mě.

„Dám to semhle…“ Udiveně jsem se na něho podívala.

„Tam mám přece nohy!“

Sladce se usmál.

„Ale Haničko… ty přece nemáš nohy!“

Když za chvíli odjížděl, beze mě, měl svoje milovaná vajíčka až za ušima.

„A to může být rád, že jsem neměla v ruce nůž,“ prohlásila spokojeně babička a konečně mě po několika měsících objala…

 

P. S.

Povídka je z mé knihy, KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, která vyšla v roce 2008.

Vzpomněla jsem si na ni včera, když mi druhý manžel Haničky, poslal velikonoční fotografii jejich tří nádherných dětí.

Moc bych si přála, aby tahle povídka, která je napsaná podle skutečného příběhu mé kamarádky M., kterou jsem poznala v roce 1995 v klimkovických lázních, byla povzbuzením pro všechny ženy, které zatím nemají dost odvahy na to, aby změnily svůj život.

Holky, jděte do toho! 

Autor: Irena Fuchsová | neděle 27.3.2016 11:16 | karma článku: 26,08 | přečteno: 1285x
  • Další články autora

Irena Fuchsová

Když nemůžeš, tak přidej!

Nevím, kde se to ve mně bere. Přijedu z Činoherního klubu do Kolína, nakoupím, sotva lezu, táhnu domů těžkou tašku přes starý most na Zálabí a pak potkám smutného kamaráda a musím se s ním zastavit a zeptat se ho, co mu je...

27.11.2023 v 22:28 | Karma: 26,48 | Přečteno: 799x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Jak po mně moji mrtví hází šišky

Když jdu na kolínský hřbitov, jdu domů. Jako malá jsem měla pocit, že kolem sebe slyším hlasy, mluvilo na mě víc lidí, jeden přes druhého. Teď už sice moji mrtví nejsou tak sdílní, ale občas zakopnu nebo na mě hodí šišku...

12.11.2023 v 17:51 | Karma: 26,12 | Přečteno: 631x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Když se některé mobily hárají...

... zcela logicky se jimi jejich majitelky stávají maximálně posedlé a nejraději by se od nich na vteřinu nehnuly! Nezajímá je nic jiného, než hárající mobil, stejně jako chudáka psa nezajímá nic jiného než fena, která se hárá.

26.10.2023 v 13:18 | Karma: 25,88 | Přečteno: 630x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Jak si useknout ruku

Není těžké si ji useknout. Je to rozhodnutí v setině vteřiny, ve které pochopíte, že už nemůžete udělat nic jiného, než seknout! Samozřejmě, když si ji useknete, trvá minimálně rok, než se z toho vzpamatujete, ale stojí to za to.

16.10.2023 v 22:03 | Karma: 26,88 | Přečteno: 879x | Diskuse| Společnost

Irena Fuchsová

Co všechno nesmíte

Nesmíte mít svatbu v květnu, protože nevěsta v létě umře. Nesmíte stříhat nehty miminku! Rok mu je okusujte a až po roce stříhejte! A nesmíte chodit s miminkem na hřbitov! Nechoďte tam, dokud mu nebude rok!

9.10.2023 v 21:40 | Karma: 36,05 | Přečteno: 4515x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce

1. května 2024  10:17

Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...

Hasiči celou noc zasahovali v pralese Mionší, vodu nosili na zádech

2. května 2024  9:16

Beskydský prales Mionší v noci zachvátil požár. Hasiči celou noc zasahovali v jeho nejvyšším...

Volby by jasně vyhrálo ANO, mimo Sněmovnu by zůstaly TOP 09 a KDU-ČSL

2. května 2024  8:17,  aktualizováno  8:48

Sněmovní volby by v dubnu vyhrálo ANO s 32,5 procenta, ODS by měla 13 procent, SPD a Piráti shodně...

Protesty studentů eskalovaly i v Kalifornii, jeden člověk skončil v nemocnici

2. května 2024  8:11

Na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) se v noci na středu střetli proizraelští a...

Amsterdam bojuje proti nerovnosti v močení. Vyčlení miliony na veřejné záchodky

2. května 2024  7:53

Radnice v Amsterodamu po několikaletém nátlaku ze strany žen vyčlenila čtyři miliony eur (přes 100...

  • Počet článků 747
  • Celková karma 30,43
  • Průměrná čtenost 2342x
Stařenka (1950), která ráda relaxuje na facebooku. Matka (Filip a Rita). Babička (František). Manželka (pan Fuchs). Spisovatelka (33 vydaných knih: http://www.kdyz.cz/vydane-knihy). Členka Obce spisovatelů a Herecké asociace. Moderátorka (ČRo Pardubice: nedělní pořad, Když vypráví nápověda). Fotografka (Kamil Panasonic Fuchs). Publicistka: ONA DNES, VLASTA, PŘEKVAPENÍ. Dětská obrna od roku 1954 (www.polio.cz). Nápověda (Činoherní klub 1994 - stále). Blogerka - v anketě Bloger roku 2019 získala Cenu redakce. Fotografie je od Kamila Fuchse, který je také na facebooku.