Občas mě napadne, že se kritici a kritičky před každou filmovou či divadelní premiérou schází, aby se domluvili, co „odstřelí“ a co naopak navrhnou „na Oskara“.
Film „Bezva ženská na krku“ jsem ještě neviděla, ale několik známých mě požádalo, abych vyřídila Ondřejovi Vetchému poděkování za pěknou oddychovku, zatímco Mirka Spáčilová o tomto filmu napsala:
„… připomíná umělohmotnou maketu hrdé nositelky titulu Vesnice roku, v níž se postavy pohybují po vyznačených trasách.“
Seriál „Já, Mattoni“ sleduju nadšeně a podle reakcí kolem sebe, nejsem sama, nicméně Eva Zajíčková o něm napsala negativní kritiku, která končí velkou negativní tečkou:
„... Tatiana Vilhelmová by se měla na minimálním prostoru proměnit z rozmazlené hysterické dívky, v níž se probudily sklony k silné vášni, v neurotickou netýkavku. Nepřekvapuje, že se to herečce nedaří a že už do tak velkého psychologického zmatku přinesla navíc výsměšný a zhrzený hrdelní smích, jakým by její upjatá měšťanka mohla konkurovat vyžilým prostitutkám – a bezradnost tvůrců seriálu tím jen stvrdila a završila.“
V Činoherním klubu byla v roce 2002, v režii Ladislava Smočka, premiéra hry, „Jak se bavil pan Sloane“, od Joa Ortona. Lenka Skopalová musela během představení několikrát upadnout na kolena a měla je po několika zkouškách rozbitá. Přelepila si je tedy náplastí zrovna v den, kdy se při generální zkoušce fotilo a tak se stalo, že fotografie s náplastmi vyšla v novinách u kritiky, která premiéru hodnotila, a nejvíce ocenila jemnou práci režiséra, projevenou právě těmi náplastmi přes kolena...
