Jsou divadelní prázdniny, které mám každé léto od roku 1968, tak se nedivím, že mám po divadle absťák a čtu si divadelní vejšplechty z Činoherního klubu, kde jsem od roku 1994. A objevila jsem doslova poklady!
V pantografu
V devadesátkách jsem jela na zkoušku a v Klánovicích přistoupil Michal Pavlata. Měli jsme si co povídat a myslím, že se cestující kolem nás docela bavili. Navíc náš pan průvodčí patřil k těm, se kterými je radost cestovat a i on nám svými poznámkami zpříjemňoval cestu. Kousek před Masarykovým nádražím nám všem popřál hezký den. Michal okamžitě povstal.
"Prohlašuji se prezidentem cestujících!"
Všichni ve vagónu ztichli a Michal podal průvodčímu ruku.
"Vážený pane průvodčí, jako prezident všech cestujících, vám děkuji za to, že jste nás ve zdraví a v pohodě dovezl až do Prahy a přeji i vám hezký den!"
"To je jako v letadle," zasmála jsem se, začala jsem tleskat a ostatní cestující se přidali.
Hezký den mohl začít.
Těžká volba
Po prázdninách 2001, před opakovací zkouškou, seděli vedle sebe u jeviště Leoš Suchařípa, Bořík Navrátil a Marek Taclík. A Bořík se mě zeptal.
"Irenko, kdo z nás je nejhezčí?"
Přejela jsem je pohledem a fakt jsem nevěděla. Všichni tři na mě koukali a já bezmocně rozhodila rukama.
"Ne, to nemůžu! To po mně nemůžete chtít! To je, jako když se v té knize "Sophiina volba", rozhoduje matka, jestli pošle do plynu dceru nebo syna..."
Leoš na sebe ukázal, smířen s osudem.
"Já jsem dcera."
KŘEST
Na podzim 2001, před křtem mé první knihy, Divadelní vejšplechty, jsem se potkala s Michalem Pavlatou. On a Ivana Chýlková měli být kmotry.
"Já jsem nikdy kmotra nedělal. Vůbec nevím, jak se to dělá," upozornil mě Michal a já ho uklidňovala.
"Já taky ne. Necháme tomu volný průběh." Michal se na mě podíval, pokýval hlavou a seznámil mě se svojí koncepcí.
"Začneme tím, že tě svlíknem."
VTIP
Bavila jsem se s Lenkou Skopalovou na chodbě před fermanem a přišel k nám Standa Zindulka.
"Řeknu vám vtip, děvčata! Přišel Usáma bin Ládin domů a ptá se manželky, nehledal mě někdo?"
Čekaly jsme s Lenkou na pokračování, ale Standa řekl, to je všechno.
Podívaly jsme se na sebe a pokrčily rameny. Standa vzdychl a vtip nám vysvětlil.
"Celej svět ho hledá a von se zeptá, nehledal mě někdo?"
Konečně nám to došlo a Standa vzdychl podruhé.
"No, tak já vám řeknu ještě jeden. Ten snad pochopíte..."
František
Před mnoha lety jsme se v dámské šatně bavily o dětech a o jménech a Lenka Skopalová, manželka Svatopluka Skopala, zavzpomínala na narození syna Františka.
"My už jsme se Sváťou od začátku věděli, že když to bude kluk, tak to bude Franta. Sváťa třeba říkal, pošli tam Frantovi chlebíček! Tchyně to slyšela, ale myslela si, že si děláme legraci, že je to pracovní jméno! Ale mýlila se. A tak když mi zavolala do porodnice a dozvěděla se, že máme opravdu Františka, oněměla u telefonu a až po chvíli řekla, to už mu rovnou můžete říkat, prdel!"
Tahle vzpomínka mě obzvláť pobavila. Dceři se má totiž každým dnem narodit František.
Gratulace
Toho roku šla začátkem května v televizi hra Karlínská balada, kde Jiřina Bohdalová hrála paní Karlu, majitelku mandlu. Získala dědictví po sestře a rozhodla se, že si najde nápadníka. Našla si Václava. A toho hrál Stanislav Zindulka. Hra končí tím, že Václav Karlu uškrtí...
Druhý den jsme o hře v divadle mluvili a Standu jsme všichni chválili. Standa spokojeně přikyvoval.
"Sice jsem měl včera představení a manželka se tedy musela dívat sama, ale gratulovala mi hned, jak jsem přišel domů. A pak se rozezněly telefony! Přátelé a kolegové mi blahopřáli. A někteří... někteří mi dokonce řekli..." Stanislav Zindulka nasadil vážný obličej a pak větu dopověděl.
"Někteří mi dokonce řekli, že je škoda, že se mi Jiřinu nepodařilo uškrtit doopravdy!"
Před zkouškou
Režisér Martin Čičvák seděl v hledišti a čekal, až se začne, ale pořád nic.
"Prečo nezačínáme? Čo sa deje?" .
Z portálu vykoukla inspicientka Markétka.
"Sháníme věšák." Ale to už se otevřely dveře do hlediště, a kulisáci nesli na jeviště věšák.
"Na čo," podivil se režisér, vstal a šel k jevišti. "A toto je čo? Na čo toto je," ukazoval na věšák a Markétka se bránila.
"Chtěl jste přece věšák!"
"Však áno," přikývl režisér. "Ale ramínkovej!"
Markétka nepochopila, ani kulisáci z toho nebyli moudří a Martin se usmál
"Ramínko." A ukázal rukou, co si představuje.
"Takže jenom ramínko, ne věšák," zeptala se Markétka a kulisáci odpochodovali s věšákem pryč.
"Áno. Věšák je po slovensky ramínko. Prepáčte," omluvil se Martin za nedorozumění a zkouška za chvíli konečně začala...
Tak co?
Začali jsme se pomalu blížit k premiéře. Zkoušelo se už se zvuky, herci si začali brát kostýmy, připomínek od režiséra ubývalo. Jednou se zkoušel obraz s Boříkem Navrátilem a Standou Zindulkou. O přestávce za mnou Standa přišel.
"Tak co? Jak se ti to líbilo?" Pochválila jsem ho.
"Moc. Už je vidět, že se s Boříkem cejtíte!" Standa přikývl.
"Jo, von smrdí..."
Pejsek
Během zkoušení vzaly Boříka Navrátila záda a musel na pár dnů do nemocnice. Když opět přišel na zkoušku, povídá mu Standa Zindulka:
"Boříku, říkala mi sousedka, vyřiďte panu Navrátilovi, že mi umřel pes. Tak jsem řek, no, já mu to vyřídím, ale von na tom taky není nejlíp…"
Domácí režisér Tonda
Když byly Tondovi Báry Hrzánové a Radka Holuba tři roky, vyprávěla nám o něm Bára tuhle historku.
"Přišla jsem domů, utahaná ze zkoušky a Tonda na mě hned ve dveřích spustil.
"Maminko, teď se tvař, jako že mě nevidíš!" Tohle na nás zkouší každou chvíli a tak jsem se zatvářila, jako že ho nevidím.
"Ne! To je špatně! Musíš se opravdu tvářit, že mě nevidíš!" Rozčiloval se, když se mi to nepovedlo hned napoprvé. A tak jsem to zkoušela znovu a znovu. Ale kdepak Tonda! Byl náročný a nemínil ze svých představ slevit, a tak jsem si po chvíli povzdechla.
"Prosím tě, Tondo, už dost. Nerežíruj mě. V práci mě režírujou a doma taky! Už mě z toho bolí hlava."
Druhý den jsme šli ven a já na něho pospíchala.
"Honem, dělej! Zavaž si boty!" Tonda se na mě vyčítavě podíval.
"Už mě zase režíruješ! Už mě z tebe bolí hlava..." Pak ke mně přišel a obejmul mě. "Ty seš moje nejoblíbenější maminka…"
Jaká jsem
Režisér Čičvák dával připomínky a Standa Zindulka s ostatními postával na jevišti. Naše půvabná, mladá kolegyně Lada Jelínková, cosi odpověděla na připomínku pana režiséra a Standa to jen tak pro sebe, laskavě, tiše, vtipně, nicméně mírně nemravně okomentoval.Slyšela jsem ho ze své první řady, odkud napovídám, jenom já.
Když jsem si spojila to, co řekla Lada a co řekl Standa, musela jsem se zasmát. Vše se seběhlo ve vteřině a Standa okamžitě věděl, čemu se směju a zakroutil nade mnou nevěřícně hlavou.
"Ty seš nemravně zkažená!"
Stalo se...
Jednou mi vyprávěl Jiří Zahajský tuto příhodu.
"Kdysi, na zájezdě v Ostravě, jsme byli na nějaké recepci. A Jirka Kodet se tam poblil. Povídá, dejte mi nějakej hadr, já to uklidím. A oni že ne, že to uklidí, a tak jim Jirka dal dvě stovky. Tehdá to bylo hodně peněz a oni to nechtěli, že to je hodně. Ale Jirka mávnul rukou.
"Ále... jen berte! Já se vám tady ještě možná poseru…"
Boty
Verunka Žilková prošvihla svůj výstup a muselo se na ni čekat. Když po chvíli přišla, omlouvala se.
"My jsme byly s paní výtvarnicí koupit do hry boty. Já vám ty boty ukážu! To se nasmějete!"
Vytáhla nové boty a ukázala je do hlediště, kde seděl režisér, dramaturg a ředitel. Chvíli bylo hrobové ticho a pak ředitel pokýval uznale hlavou.
"Už dlouho jsem se tolik nenasmál!“
Líčení
Lenka Skopalová seděla večer před představením v dámské šatně a vysypala na svůj stolek obsah taštičky s líčidly.
Vedle ní seděla její kamarádka, která se přišla podívat na představení.
"Páni," podivila se. "To je šminek!" Lenka hromadu líčidel přehlédla a přikývla.
"No jo. Čím dál víc. Za chvíli je budu vozit v tašce na kolečkách. A v ní i sádru..."
