Nedávno jsem dohrabala poslední listí v sadu u nás na chalupě, sedla jsem si na židličku pod „svou“ jabloň, a když jsem pozorovala krásný podzim kolem sebe, napadlo mě, že i můj věk je krásně podzimní…
A tak jsem seděla a chvíli přemýšlela o životě, který je podobný ročním obdobím. Jaro, léto, podzim, zima.
Kdyby moje maminka v létě neodešla, bylo by jí v říjnu devadesát čtyři let. Do poslední chvíle ji všechno zajímalo. Sledovala zprávy v televizi, seriály, fotbal, volby. A i když říkala, že jediný, koho na světě má, je její pejsek Ferda, milovala nás, a my jsme milovali ji. Věděla o nás všechno, protože jsme jí všechno říkali. Dá se říct, že její život, i ve věku, který patří do hluboké zimy, byl krásný.
A co já? Je mi šedesát šest let a podzim kolem mě je krásně barevný, jako ten náš sad kolem, řekla jsem si spokojeně a opřela se o široký kmen „své“ jabloně, jako bych se opírala o záda muže, který je mi celý život oporou.
A jestliže přirovnávám svůj věk k podzimu, myslím, že můžu klidně říct, že po našem narození nastává jaro našeho života, a tak, jak jdou za sebou roční období, jde i náš život. Jaro, léto, podzim, zima. A nikdo z nás neví, jak svůj život prožije. Když na jaře cokoli zasadíme, můžeme si také jenom přát, aby se nám podařilo všechno vypěstovat a někdy se nám to nepodaří tak, jak jsme si představovali, i když jsme se záhonkům věnovali s maximální péči. A někdy nás naopak překvapí nádherně vzrostlé rostliny, od kterých jsme nic nečekali, a ani se o ně příliš nestarali.
Rozhlédla jsem se po našem sadu, který nás před několika lety nepříjemně překvapil. Na jabloních nebyla žádná jablka. Pouze jedna jabloň, která roste stranou, mimo sad, chráněná stodolou, byla obsypaná jablky. Její jablka jsme nikdy neuskladňovali. Nebyla dobrá, ani hezká, a tak jsme je každý rok vozili do výkupu, protože o kus dál byl sad, plný jabloní s nádhernými jablky!
Ale ten jeden rok, kdy jsme v sadu jiná jablka neměli, jsme si téhle jabloně považovali jako královny! Na podzim jsme každé její jablíčko opatrně pokládali do přepravek a odnášeli do sklípku, kde nám vydržela přes zimu až do května.
Když po jaru, na jehož začátku se narodíme, přijde léto, je už náš život rozjetý. Už bychom mohli či měli vědět, co chceme v životě dokázat, jaký život chceme vést, jak a s kým ho chceme prožít. I na zahradě nám v létě všechno roste a kvete, máme radost z toho, co jsme zasadili, něco nás mile překvapilo, a naopak, něco se nám vypěstovat nepodařilo - v každém případě je léto nádherné a plné očekávání, plánů, naděje a snění… Každému bych přála, aby léto jeho života, bylo létem jeho splněných přání.
A když k nám přijde šedesátka, je to jako podzim na zahradě. Sbíráme plody své práce, spokojeni s tím, jak jsme o zahradu na jaře a v létě pečovali. I s naším podzimem života je to podobné. Měli bychom být spokojeni s tím, jak jsme prožili jaro a léto – jak jsme vychovali své děti, co jsme dokázali v životě my, i co dokázaly ony, a měli bychom se mít rádi a držet pospolu, protože se blíží zima a my, co se věkem dostáváme do vyšších čísel, budeme potřebovat pomoc rodiny, a neměli bychom proto zůstat sami.
Naposledy jsem se opřela o široký kmen jabloně a spokojeně jsem přehlédla sad. Pak jsem vstala a se židličkou v jedné ruce a s hráběmi ve druhé, jsem šla pomalu k chalupě.
Jaro je pryč. Léto už odešlo. Podzim je nádherný. A na zimu se těším...
Tento fejeton vyšel 14. listopadu 2016 v Magazínu ONA DNES.
