S hercem Jaroslavem Šmídem jsem se seznámila v roce 1998, když hostoval v Činoherním klubu ve hře, Král králů. "Je gay," řekl někdo a já konstatovala, zakuklenej. "Přiznanej," zněla odpověď. "Řekl to o sobě už v prváku na DAMU."
To byl pro mě šok, řeknu vám! V osmačtyřiceti letech potkat herce-gaye, který netají, že je gay, to se mi ještě v životě nestalo, a že jsem gayů od roku 1968 potkala dost v kolínském divadle a od roku 1994 jich kolem mě pár prošlo i v Činoherním klubu.
Díky Jarouškovi Šmídovi jsem poprvé v životě poznala svobodu! Poznala jsem, jak je úžasné, mluvit s gayem a nemuset si dávat pozor, co říkám.
Ta svoboda byla tak úžasná, že jsem poprvé ve svém životě napsala povídku o gayovi, nazvala ji Jaroušek, a když vyšla v Nei-Reportu, přišla jsem s Nei-Reportem do pánské šatny, a přede všemi jsem Jarouškovi hlásila, napsala jsem o tobě povídku do Nei-Reportu!
A za pár dnů jsem napsala další povídku! Nikdy by mě nenapadlo, že psát o gayích bude tak úžasné! Psala jsem, jako bych psala o muži a ženě, a přitom jsem psala o dvou mužích. Byla jsem nadšená! Okouzlená!
A stejně nadšeně a okouzleně jsem povídku přinesla sekretářce Věře do Nei-Reportu a nadšeně a okouzleně jsem jí vyprávěla o tom, jak teď píšu gayovské povídky a pak se rozletěly dveře a do kanceláře vrazil majitel NR, Richard Knot a začal vykřikovat, že jsem se úplně zbláznila a že už nechce v Nei-Reportu žádnou povídku o gayích ani vidět, strčil mi do ruky papír s telefonním číslem, Věře sebral ze stolu disketu s mojí druhou gayovskou povídkou, strčil mi ji taky a pak ukázal na telefon.
"Zavolej Hromadovi! Je šéfredaktorem GAYČKA. To je měsíčník teplejch. A má v něm Literární salon!"
Tak jsem zavolala Jirkovi Hromadovi, napsala jsem další dvě gayovské povídky a za pár dnů ho navštívila v redakci luxusního měsíčníku GAYČKO, jehož byl šéfredaktorem, se třemi gayovskými povídkami.
Když si je přečetl, slíbil, že mi je dá do únorového Literárního salonu.
"Ale s ničím jiným, Ireno, nepočítej. Jednou a dost. Seš ženská."
Nepočítala jsem s ničím jiným! Byla jsem nadšená a okouzlená! Moje první gayovská povídka mi vyšla v Nei-Reportu a další tři mi vyjdou v luxusním GAYČKU! Super!
Tímhle raketovým úspěchem ze mě vyprchala touha psát další a další gayovské povídky a Richard Knot mohl klidně spát...
... Ale všechno bylo jinak! Začátkem března mi Jirka Hromada zavolal, že potřebuje další povídky do dubnového čísla GAYČKA. Překvapil mě.
"Ale říkal jsi, jednou a dost! A já jsem..."
"To jsem říkal, Ireno," skočil mi do řeči Jirka. "To máš pravdu. Ale tvoje povídky se líbí. Ty je totiž píšeš jinak, než je píšeme my. My jsme ubrečení, lítostiví, ale ty si z nás klidně uděláš srandu! Takže do dubnovému čísla potřebuju tři povídky. A do pátku."
Dostal je. Jenomže chtěl další tři povídky i do červnového čísla, červencového, zářijového, listopadového...
Co vám k tomu mám ještě říct?
Když jsem v roce 2001 začala vydávat knihy, věděla jsem, že v roce 2002 vydám knihu, Když muž miluje muže, kterou bude ilustrovat můj kamarád Martin Foretník z Brna a kde budou všechny povídky, které vyšly v roce 1999 v měsíčníku GAYČKO.
Všimli jste si, jak se mi opět pěkně provázalo divadlo s mým psaním?
Kniha, Když muž miluje muže, která vyšla poprvé v roce 2002 a podruhé v roce 2009, by nikdy nevyšla, kdybych v roce 1998 nepotkala v Činoherním klubu herce Jaroslava Šmída, gaye.
P. S.
Další, čtvrté pokračování, bude o Nei-Reportu, o Petrovi Nárožném a o severní Moravě.
