V polovině devadesátých letech ještě nebyly diskety, tak jsem své povídky nosila do Nei-Reportu napsané na elektrickém stroji - čímž chci říct, že jsem tam chodila často a musím se přiznat, že ráda. Chodila jsem tam jako domů.
Navíc, redakce sídlila vedle Masarykova nádraží a já na Masaryčku přijížděla panťákem z Kolína nebo jsem odjížděla po zkoušce v Činoherním klubu, do Kolína. Takže jsem tam chodila buď před zkouškou nebo po zkoušce.
Jednou jsem tam přišla a sekretářka Věra měla svoji kancelář otevřenou, ale nebyla tam. Tak jsem procházela dlouhou chodbou a nakukovala jsem do všech kanceláří. Hned za prvními dveřmi, na které jsem zaťukala, jsem objevila doktora Radima Uzla, jak leze po zemi a sbírá snad stovky drobných mincí, které se mu rozsypaly po celé kanceláři.
Šla jsem hned na kolena a pomáhala mu je sbírat. Občas jsme se o sebe otřeli, občas jsme na sebe narazili, a když jsme se potkali tváří v tvář pod stolem, usmál se na mě a na chvíli zapomněl na drobáky kolem nás.
"Vaše povídky se mi líbí, paní Fuchsová," řekl mi. "Vy kolikrát nakousnete podobný problém, který já řeším se svými klienty. Ale vy se na něj podíváte úsměvně! A s nadhledem! A to je dobře."
Když se nám všechny mince podařilo sesbírat, rozloučila jsem se a šla jsem otevírat dveře do dalších kanceláří, ale Věru jsem pořád nemohla najít.
A pak na mě někdo z jedné kanceláře zavolal.
"Ireno, pojď sem, prosím tě! Něco ti ukážeme!"
Vešla jsem do kanceláře, kde bylo asi osm chlapů. Některé jsem znala jménem, třeba majitele NR, Richarda Knota nebo fotografa Mirka Malce, jiné podle vidění. Posadili mě na židli, obklopili mě a pak mi začali ukazovat fotografie penisů.
"A co říkáš tomuhle?"
"Irenko, ale tohle je klacek!"
"A teď pozor! Koukni se!"
Každou fotografii komentovali a přitom ze mě nespouštěli oči. Bylo mi jasné, že se tady hraje vysoká hra. Všichni čekali, jak zareaguju! Tvářila jsem se suverénně, ale vevnitř jsem se klepala. Jak z toho ven?!
A pak jsem si vzpomněla na divadlo, uklidnila jsem se, nadechla se a po osmé fotografii jsem pohrdavě sykla.
"Tsss... kam se hrabou na pana Fuchse!"
Po chvíli ticha se všichni rozchechtali a já věděla, že jsem jejich. Od té doby už nikdy k něčemu podobnému nedošlo. Nikdy.
P. S. Příště vám povím o herci Jarouškovi Šmídovi, kterého jsem poznala v roce 1998 v Činoherním klubu a napsala jsem pro něj svoji první gayovskou povídku, která vyšla... kde jinde, než v Nei-Reportu.
