Zákon zachování kovohmoty.

Vytváří stát záměrně svou poptávkou po kovovém odpadu jeho nabídku, aby pomohl určité skupině obyvatel se uživit? A pokud to není záměr, dalo by se to změnit?

Kde je poptávka, objeví se okamžitě i nabídka, nemůžeme se tedy divit, že na hřbitovech i jiných veřejných prostranstvích neustále mizí sochy, reliéfy a různé ostatní předměty z převážně barevných kovů, na železnici kolejnice a kabely od všelijakých signalizačních zařízení, poklopy od kanálů a různých šachet na chodnících i silnicích, dvířka na lampách veřejného osvětlení atd. Zkusme si představit, co všechno by se mohlo stát a kolik to stojí firmy, obce, stát (tedy nás daňové poplatníky) peněz. A kolik se toho ztratí ve fabrikách, to si nikdo nedovede představit, věřte mi, pracuji v jedné z nich.

Všechny tyto předměty skončí ve výkupnách sběrných surovin, a budou tam končit tak dlouho, dokud stát umožní je vykupovat. Přitom by bylo tak snadné tomu zabránit tím, že by se kovový odpad vykupoval jen od firem, které odpady produkují, nebo od firem, které je od nich shromažďují a následně prodávají do sběren. Obce by mohli zavést tzv. železné neděle, sesbíraný šrot prodat do výkupen, zaměstnat přitom nezaměstnané z úřadu práce a ze zisku za odpad uhradit část nákladů. Věřím, že by to v konečném efektu bylo levnější, než aby se pořád někde něco opravovalo, doplňovalo a vyměňovalo.

Vždyť ruku na srdce, kolik kovového odpadu vyprodukuje běžný občan? Lednice, pračka, kuchyňský sporák, to všechno jsou předměty, které vydrží deset, dvacet let a každý se jich rád zbaví a až tak mu nezáleží na několika desetikorunách. A těch odpadů z barevných kovů, za které se platí sto i více korun za kilogram, kolik jich člověk vyprodukuje? Já ve svých téměř třiapadesáti letech si nevzpomínám na žádný. Odhaduji, že devadesát procent denních, nebo pravidelných návštěvníků výkupen sběrných surovin, přichází ke kovovému odpadu nelegálním způsobem. Nechápu tedy, pokud to není záměr, proč tomu stát nezamezí.