Den vítězství

O prodlouženém víkendu jsem zašel na jedno. Krásná nová „Kavárna“, kde měli „Plzeň“. V té obci nikoho neznám, sedl jsem ke stolu u něhož seděl starší pán, ještě starší než já. Vychutnával jsem pivo a těšil se z pěkného dne.

„Tak za týden máme Den vítězství“, začal. Usmál jsem se na něho a přisvědčil. Rozpovídal se.

Na Ukrajině je stále válka. Když začala, myslel, že brzy skončí, vždyť Rusko je velmoc. O Ukrajině toho tenkrát moc nevěděl, bral ji jako součást bývalého Sovětského svazu, prostě „Rusáci“. Tak se na to trošku podíval. Začal jejich hymnou. Krásná. „Nedáme se. Musíme bojovat. Dáme tělo i duši.“ Naše hymna je taky moc krásná, je v ní však hlavně stesk a nostalgie.

Vypadá to, že Ukrajinci spoléhají na sebe a my na Blanické rytíře. Ta válka asi tak brzy neskončí. Drama současnosti. Smrt, zkáza, odloučení, … Měli volbu. Vzdát to, nebo bojovat.

Když byl malý kluk, vzali ho rodiče do divadla. Líbilo se mu tam. Taková krása a lidé ve svátečním. Hře moc nerozuměl, tak se díval kolem sebe na lidi. Oni tomu asi rozuměli, cítil to napětí. Podíval se na maminku, plakala. A tatínek? Takhle ho neznal. Díval se přísně a pevně svíral maminčinu ruku. Divadlo skončilo. Šli mlčky domů. Ani on nepromluvil. Měl zvláštní pocit, takový poprvé v životě. Než ho maminka doma uložila, šel se napít. Na stole ležel program z divadla s nápisem: „Karel Čapek – Matka“.

Dávná vzpomínka se mu často vrací. Je sám a na vzpomínky má už čas. Jako Čech je spokojen, poměrně spokojen, ale něco chybí. To: „Nedáme se. Musíme bojovat. Dáme tělo i duši“. Mrzí ho hlavně roky 38, 39 a 68. Stalo se, ale už by nemuselo.

Myslí si, že je potřeba se bránit a bojovat i proti přesile. Nejen při napadení. Vlastně každý den. Není marný boj. Nejde jen o vítězství, ale i o čest a sebevědomí.

Já si to myslím taky. Hlavně když je pěkný den ...