Cesta je cíl

Dočetl jsem skvělou knihu. Ten kdo ji napsal je vědec-historik a není Čech, to je důležité. V knize jsou chronologicky seřazeny klíčové události roku 1938. Události týkající se Československa a tedy Evropy (vlastně světa).

Jde o strhující drama, které prožili naši předkové, historicky známe osoby i neznámí lidé. Autor mne vtáhnul do těch dramatických událostí. Litoval jsem prezidenta Beneše, sledoval chování politiků, generálů a nadšeně s ostatními se účastnil Všesokolského sletu.

Myslím si, že šlo o nejdůležitější rok v dějinách Československa a i ČR. Porovnávám tehdejší společenskou atmosféru s tou v roce 1968 a s dnešní. Tenkrát, pouhých dvacet let po vzniku republiky, jsme byli obklopeni nepřáteli a silní byli i ti vnitřní nepřátelé. A přátelé? „V nouzi poznáš přítele.“ Jejich jednání bylo snad pochopitelné, na jedné misce vah malá mnohonárodnostní-problémová republika a na druhé misce zachování míru, možná. Kde se v téhle situaci brala ta úžasná atmosféra Všesokolského sletu?

Dnes nejsme obklopeni nepřáteli a vnitřní nepřítel není (nebo není podstatný). Naše země je součástí EU, kde máme, nebo bychom mohli mít, svoje slovo. Nejsme ta ohrožená republika, obětní beránek. Proč tedy nepatříme mezi nejlepší země v EU? Proč máme ve všem problém? Kam se poděla atmosféra Všesokolského sletu? Kdo za to může?

Můžeme si za to sami. Nedokážeme vygenerovat více opravdových osobností, které by se postarali o zákony, právo a republiku vedli. Až takové lidi poznáme a postrčíme je dopředu, pak nastoupíme dlouhou cestu k prosperitě a spokojenosti. Podřídíme se jejich vůli, protože jim budeme věřit. Budou to totiž opravdové osobnosti, skutečná, uznávaná elita.

Kdy a jak začít tuhle dlouhou cestu? Nejlépe hned. „Nejpozději po prázdninách“. A jak? Bilancí, ale opravdovou, věcnou. Jak na tom vlastně jsme, proč to tak je a jak se postupně zbavit větších problémů. Kdo začne? Já bych poprosil pan a prezidenta, kdybych se k němu dostal. Už se ve funkci rozkoukal a je nad stranami. Sloužil republice a zákonitě, podle své životní cesty, je dobrým šéfem. Jako generál musel pro své rozhodování vědět, jaký je výchozí stav, s čím tedy může počítat a jaká udělat opatření s cílem zlepšení.

Já vím, v politice a u politiků je to neobvyklé. Ale jsou situace … Chce to odvahu a tu pan preziden určitě má. Nebo je to jiná odvaha, než ta při níž riskujete vlastní život? I v naší politice byly osobnosti, které riskovali život.

Zatím jsem já obyčejný člověk naštvaný. Na sebe a na lidi, jako jsem já. Jsme v problémech a musíme volat SOS. Proč jsme se ještě nenaučili odpovědnosti a samostatnosti? Proč nemáme ambice být nejlepší? Někdo, koho si vážíme by nám měl připomenout: „Cesta je cíl! Té cesty není třeba se bát.“ Nemusíme nic vymýšlet, stačí pohled do dějin, třeba do roku 1938.

Petr Frieda