Jeďte do hor

Poslední roky toho na nás bylo dost a ještě hodně zůstává. Je jaro, chce to očistu. Zvu Vás do hor. Já tam byl. Úspěch zaručen.

Studánka

            Na jaře roku 1917 bylo velmi krásné počasí. Tam v Dolomitech kvetly louky a zeleň modřínů byla „stříbrná“. Vzduch voněl a po čerstvém větru bylo možno poslat pozdrav domů do Čech. Poslat nebo přijmout. To podle nálady a hlavně podle směru větru. Jako by ani nebyla válka.

Zvykl si. Ani jej nerušila vzdálená „kanonáda“. Kamarádi spali. Byli tu tři. Ve dvou tisících měli pozorovatelnu. Dobré místo. Nejen pro pozorovatelnu, ale i pro radost.

Teď sloužil. Až jej vystřídají bude odpočívat a až si odpočine postará se o co bude třeba. To starání měl nejraději. Čas ubíhal při práci a ještě ho zbylo na snění. Když měl hodinku, sestoupil dvě stovky metrů na hranici lesa. Mezi růžovými balvany tam rostly mladé modříny.

Poprvé sem šel hledat vodu. Vedl jej cit. Porostem prošel jen pár desítek metrů a uviděl mezi kameny pramen. Byl i slyšet. Vody bylo po zimě dost a drala se na povrch s nádherným bubláním. Čistá, chladná, jiskřivá odtékala dolů tam někam, kde válčili kamarádi, hospodařili horalové a smála se děvčata.

S dobrou náladou na dobré místo, se špatnou někam kde je smutno. Ať je ta bída ještě bídnější. Takový byl. „Juro, moc přemýšlíš!“ Smáli se mu kamarádi. Nechápal čemu se smějí. Zalezl mezi skály, kam slunce nesvítilo a byl sám se svým splínem.

Tak šel den za dnem, až té pohody bylo už moc. A protože vše jednou končí, slyšel a viděl na konci jednoho krásného dne četu vojáků. Měli jiné uniformy i zbraně a v zapadajícím slunci hledali místo k přenocování. Měl je jak na dlani a oni netušili, že ráno nebude dobré.

Tři proti dvaceti. Ti tři však byli nahoře, odpočatí, opevnění, …, prostě doma. Ani se nemuseli moc připravovat a měli na to celou noc.

Slunce se zatřpytilo na hraně skály a jeho paprsky budily tam ty dole. Oko, hledí, muška a dole cíle. Jen stisknout spoušť. A bylo po tichu. Zmizely louky, modříny a vypadalo to, že se už znovu neobjeví. Bylo rozhodnuto za pár minut. Nenastal však klid, ale pouze ticho. Ticho a nic víc. Jura se díval na kamarády a oni na něho. Bez ulehčení.

Možná rachot kulometu, možná rozzlobení duchové hor. Balvany nad stanovištěm se uvolnily. Co je lidská zbraň proti síle přírody. Nikdo už nebude vyprávět, co se tu stalo v to květnové ráno. Nebo přece? Potlučený Jura se pomalu vyhrabával z hromady kamení. Otřesený, samá rána a krev. Ale živ. Zatím živ. Jak dlouho? Bez pomoci.

Ležel den, dva. Bylo mu zle, moc zle. Nevnímal rozkvetlé louky, zeleň modřínů ani vůni vzduchu. Bolest, žízeň, hlad. Jen to. Nechtěl být sám. Přijal by pomoc a povzbuzení.

Rány se špatně hojily a v levé ruce nad zápěstím byl zánět. Bolela víc a víc. Dnes čtvrtý den si jasně uvědomil, že musí tam dolů. Pro naději a pro sílu. Těch dvě stě metrů zdolá. Plazil se těžce. Bolest byla velká, ale vůle větší. Nahoře v kamení zůstali oba kamarádi. Pomalu míjel rozstřílená těla těch dole. Mezi nimi a pramenem bylo jen pár desítek metrů. Byl u cíle.

Voda byla čistá, chladná a jiskřivá. S nádherným bubláním se drala na povrch a odtékala tam dolů. Nebyla to jen studánka plná vody na uhašení žízně. Bylo to místo, kde chtěl být. Napít se, ochladit bolavou ruku a léčit duši. Ulehčilo se mu. Usnul. Spal dlouho.

Probudily jej kroky v suti. Voják vedl naloženého mezka. Měl stejnou uniformu jako Jura a mezek nesl to, co potřebují tři vojáci na dva týdny. Bolest byla menší, mnohem menší. Stačilo trochu vody a spánku. Voják se přiblížil a Jura jej poznal. Říkali mu „Strejda“, nejstarší voják tam od nich.

Zítra přivede „Strejda“ pomoc. Mimořádné vystřídání a pár dní špitál. Hřáli se u malého ohýnku a Jura povídal. O kráse hor, rychlé smrti a zázračné studánce. Domluvil a díval se do jasných očí ve vrásčité tváři. „Co tomu říkáš Strejdo?“ „Dost jsi za těch pár dní prožil, to Ti pomůže. Budeš mít pěkný život, protože o něm už teď hodně víš.“

Kamarádi přišli a než snesli Juru dolů, zahrabali pod kamení mrtvé. Jejich papíry vzal Jura sebou. Vzal si i studánku. To místo, kam bude chodit s radostí i smutkem. Bude ji moc potřebovat v tom dlouhém krásném životě. Musí a chce toho hodně udělat. Nejen za sebe.

U Toblachu je vojenský hřbitov. Leží tam ti, co umřeli příliš mladí. Na samém kraji je však náhrobek s letopočty 1897 – 1996 a u něho poděkování člověku, který platil zřízení a provoz hřbitova. Asi se mu líbilo to místo na břehu horské říčky, která pramení tam někde nahoře kde končí modříny.